Krym 2002 (29.6. - 16.7. 2002)
galerie bez keců je tady

 

Po poměrně úspěšné loňské výpravě na Podkarpatskou Rus jsme se letos rozhodli navštívit všemi obávanou Ukrajinu znovu, tentokrát v lehce pozměněné sestavě, která se nakonec ustálila na složení: já (Carcass), Lukáš (osvědčený účastník loňské výpravy) a Nikola (nováček, jedna z jeho prvních výprav za hranice po dlouhé době). Naší výpravě samozřejmě předcházelo několik předstartovních pivních porad, následovaly problémy s vízem, které jsme zařizovali na poslední chvíli, v průběhu času se měnilo i složení naší sestavy (v tom obvykle sehrálo roli prázdné hospodské machrování a obecný strach ze zemí bývalého SSSR). Nakonec se všechny problémy podařilo překonat, vízum jsme sehnali ještě levněji než loni, před odjezdem byl navíc i velice příznivý kurz CZK/USD a tak nezbylo, než sbalit bágly a vyrazit. Cíl naší cesty nebyl předem nijak určen, jeli jsme stylem „neřízená střela“, chtěli jsme se pouze dostat „někam dál na východ než loni“. S Lukášem jsme často mluvili o Krymu, ale zpočátku jsme při pohledu na mapu sami nevěřili, že se nám tam podaří dostat. O tom jak se nám to nakonec povedlo se můžete dočíst v následujících řádkách:

 

Den 1 (sobota 29.6. 2002):

Den D byl stejně jako loni stanoven na první prázdninovou sobotu, abychom využili vyhrazený čas co nejlépe. Okolo 14té hodiny vyrážím z domova v Jablonci a jdu na stopa do Prahy. Štěstí mi zrovna nepřeje, po téměř 2 hodinách čekání mi však nakonec zastavuje nějaká dodávka. Když se mě během jízdy řidič ptal kam jedu, moje hrdá odpověď, že na Ukrajinu ho celkem šokovala… V Praze jdu tradičně na pivo do hostince „U Marušky“, kde mám sraz s Lukášem. Pak jdeme společně domů k Nikolovi, překvapujeme ho v momentě kdy se koupe. Během čekání mu tedy zabavujeme nafukovací kytaru coby plaveckou pomůcku. Následuje poslední kontrola našeho proviantu, nákup jídla a rumu do vlaku a jdeme na hlavák. Máme místenky, ve vagóně jsou však naše místa obsazena nějakými polskými debílky jedoucími přes Ostravu domů k mamince. Nejprve nechtějí místa opustit, když jsem se zmínil o průvodčím, všechna tři polská ucha z našeho kupé se strachem v očích s omluvou vypadla. Ztracené sebevědomí si snažili dohnat v sousedním kupé hlasitým hailováním s jim podobnými idioty – dokud na ně nepřišel průvodčí ovšem. V kupé poté otevíráme láhev rumu a bavíme se svérázným způsobem. Konec naší zábavy nastal v Olomouci, kde do kupé přišla jakási pětičlenná rodinka a máme po srandě… až do Košic sedíme namačkáni na sedadlech, snažíme se v sedě usnout, už se těšíme až vystoupíme. 

 

Den 2 (neděle 30.6 2002):

Kolem třetí hodiny ráno překračujeme Česko-slovenskou hranici, probíhá zde pouze zběžná prohlídka pasů, záležitost na necelou minutu. K ránu se v plném kupé pokoušíme spát a počítáme čas který nám ještě zbývá do Košic. V 8 ráno jsme konečně na místě, jdeme vyměnit každý českou tisícovku za zhruba 1500 Sk, pak jdeme na autobusové nádraží zjistit, zda máme šanci se dostat nějak do Užgorodu. Paní na informacích mi říká, že pokud tam vůbec něco pojede, tak snad kolem dvanácté, nic přesnějšího jsem se nedověděl. Tak se tedy jdeme opět občerstvit na zdar naší cesty, před nádražím si dáváme u stánku pivo Gemer, poté navazujeme rozhovor s místními týpky, prý bývalými punkery. Sám jdu pak ještě jednou zjistit na autobusák jakékoli přesnější info o spoji do Užgorodu, na zastávce se ptám nějaké ukrajinské ženštiny, která má zřejmě stejný problém s dopravou jako my. Náhle přichází ještě nějaký starší chlápek a říká, že pokud budeme celkem 4, vezme nás do Užgorodu každého za cenu autobusu (tj. 200 Sk). Tím je vše vyřešeno, jdu ke stánku pro zbylé dvě třetiny naší výpravy a odvádím je k postaršímu bílému Mercedesu, který nás už konečně dopraví do naší vysněné země. Bágly jsme naskládali do kufru, přední sedadlo obsadila ona Ukrajinka ze zastávky, naše trojka se v rámci možností poskládala dozadu. Během cesty se kocháme východoslovenskou krajinou, míjíme Vihorlat a Zemplínskou Šíravu, asi po 2 hodinách cesty jsme konečně na hranicích. Oproti očekávání mám problémy spíše se slovenskými celníky, prý moje fotka v pase neodpovídá skutečnosti. Ukrajinci jsou celkem v pohodě, svou roli tu sehrál i náš šofér, který byl mezi nimi asi dost populární. Vyplnili jsme nějaký formulář a na dotaz proč nás není 5, tak jak to máme ve vízu, jsem podal osvědčené vysvětlení, že ti zbylí 2 jsou nemocní. Kvůli věrohodnosti jsem přidal i historku o tom, že se vybourali v autě a jsou v nemocnici. Vše je v pořádku a my tedy po roce opět vjíždíme na půdu Ukrajiny. Vysedáme v Užgorodě na autobusovém nádraží a jdeme do města vyměnit naše dolary za zdejší hrivny. Žádnou oficiální směnárnu nenacházíme, banka je zavřená (je neděle), tak tedy jdeme k té samé samoobsluze, kde jsme měnili peníze už loni. Kurz není nejlepší, za 1 $ dostaneme pouze 5 hriven (normálně je to 5,10), při výměně 50$ jsme tedy ochuzeni každý o 5 hriven – bereme to jako komisní poplatek…. Pak kupujeme lahvový Oboloň a jdeme do města doprovázeni drsnými pohledy místních typů. Sedáme s pivem na centrálním náměstí u řeky Už, koukáme po lidech a snažíme se najít někoho známého z minulého roku. Tato snaha však vyšla naprázdno a my se vydáváme na nádraží zjistit nějaký spoj jedoucí co nejdál na východ. Na vlakovém nádraží se vůbec neorientujeme, raději jdeme na autobusák ležící poblíž. Tam spatřuji autobus jedoucí do Rachívu, rozdělávám mapu Zakarpatské oblasti a zjišťuji, že Rachív je dostatečně daleko na východ, abychom tam mohli jet. Šofér říká, že navíc z Rachívu jede v 1 hodinu ráno další spoj do Černivců, kde bude v 7 ráno. Možnost být zítra ráno v Černivcích nám značně zvedla náladu, uplácím řidiče našimi dolary (normální jízdné stálo 17 hriven, ukecal jsem to na 3 $ za každého – a hned máme na pivo). Do zavazadlového prostoru dáváme bágly a kolem páté hodiny odpolední začíná naše cesta do ukrajinského vnitrozemí. Trasa vede přes tradiční zakarpatská centra, první zastávka je v Mukačevu, druhá v Chústu, třetí v Terespě, mezitím ještě zastávky za nezbytnými nákupy na stáncích u silnice (no řekněte – kilo rajčat za 30 kopějek, kdo by odolal). Cesta dále vede kolem řeky Tisy, je značně poničená záplavami, ani se nechce věřit, jaký terén musí ukrajinský řidič zvládnout – za jízdy vedeme diskuze o naší šanci na přežití v případě zřícení busu do vody. Kolem desáté večer přijíždíme do Rachívu, ještě jednou nás řidič ujišťuje o autobusu do Černivců, pak zůstáváme sami s bágly na setmělém autobusáku. Jdeme tedy do místního hostince, tam kupujeme za hrivnu (tj. za 6 Kč !!!) pivo, pak k jídlu sýr, klobásy a další piva a snažíme se přečkat do jedné hodiny. V hostinci se střídá různorodá společnost, raději dáváme pozor na naše zavazadla, vyhýbáme se upřeným pohledům místních výpitků. Pak se nás od vedlejšího stolu obsazeného jednou slečnou a dvěma místními molodci ptají odkud jsme, říkám, že z Čech z Prahy. Zvou nás ke stolu, nalévají vodku, seznamujeme se s Jurou, Voloďou a slečnou Natašou, ptají se nás kam jedeme a navazují rozhovor. Jura se zhrozil, když jsem se pochlubil, že jedeme „co nejvíc na východ“, dlouze mě varuje před mafií a bandity, líčí mi, co všechno se nám může jako cizincům na Ukrajině přihodit. Mezitím nám nalévají další stakany vodky, my jim podáváme láhev se zbytkem našeho rumu. Snažím se říci, že bychom měli jít na autobus do Černivců, ale před tím ještě stejně musím dvě velké vodky zvládnout. Voloďa se mezitím značně opil, jdeme společně ven čekat náš autobus. Naše čekání je marné, Jura říká, že nás asi řidič převezl, protože podle jízdního řádu žádný autobus v tuhle dobu jet nemá. Čekáme ještě chvíli, všechno je zbytečné, ve 2 ráno řešíme co teď. Jura říká, že naše jediná možnost je jít vyspat se do turbázy (noclehárna pro nemajetné turisty) za 7 hriven za každého – zrovna nadšení tím nejsme, už jen kvůli tomu, že z principu se chceme maximálně vyhnout placeným ubytovacím službám určených pro neschopné blby, o peníze tu ani tak nešlo. A my hned první noc budeme spát v turistickém zařízení kterým jsem vždy pohrdal a vyhýbal se jim…. děs, tohle už se nesmí opakovat, ale zůstat do rána venku by se nám opravdu nemuselo vyplatit. Mezitím opilý Voloďa, sebral Lukášovi brýle, strčil si je do kapsy a nechtěl mu je vrátit. Jura se to snaží vyřešit domluvou, my čekáme co bude. Pak Jura zařizuje turbázu, odvádí nás na pokoj, Lukáš je naštvaný, že možná přišel o brýle. Jura pak opět odchází na jednání s opilým padouchem Voloďou (nebýt Jury, naše trojice by Voloďu hrubým násilím zvládla bez většího problému, ale přeci jen – byl to doteď Jurův kamarád), pak se Jura asi po půl hodině vítězně vrací s Lukášovými brýlemi a krvavým šrámem na hlavě. V našem pokoji na turbáze, který značně připomínal můj příbytek na strahovské koleji, mu Septonexem ošetřuji zranění způsobené opilým Voloďou, optik Nikola srovnává Lukášovy brýle a Lukáš je rád, že opět vidí. Na zklidnění situace jdeme koupit ještě láhev vodky, kterou pak s Jurou na našem pokoji vyprazdňujeme, po jejím dopití se ozvalo Nikolovo smutné „vódka dóšla“. Spát se nám ale ještě nechce, s Jurou jdu pro další vodku, venku potkáváme Jurova kamaráda (rovněž Juru), bereme ho na pokoj a opět si připíjíme do dna. Oba Jurové poté nadávají na Voloďu a slibují, že si to s ním vyřídí – myslím, že od nynějška se VoloďoviRachívu nebude dařit nejlépe. Stejně jako první láhev se vyprázdnila i ta druhá, venku pomalu svítalo, Jurové se rozloučili, odpotáceli se pryč a my se rozhodli jít spát kolem čtvrté hodiny ranní ve značně podnapilém stavu také.

 

Den 3 (pondělí 1.7 2002)

Naše první ráno na Ukrajině začalo kolem 13:00, všichni pociťujeme následky včerejší pitky s temnou předtuchou, že tohle je pouze začátek. S Nikolou se poté vypravuji na autobusové nádraží zjistit nějaký spoj do Černivců (jel v 15:30), mezitím jsme pokecali z dvěma šoféry zdejší autobusové dopravy. Potom  se vracíme na pokoj pro fotoaparát a jdeme znovu na prohlídku Rachívu, Lukáš mezitím ve zkroucené poloze v posteli bojoval se zbytkovým alkoholem v krvi ze včerejška. V Rachívu pořizujeme fotografie „rússkoj ťéchniky“, jdeme přes most kolem trhu do centra, opět sledujeme místní pozoruhodná vozidla. Cestou zpět potkáváme Natašu, která prodávala oblečení v jednom ze stánků na tržnici podobně jako u nás Vietnamci. Nataša je celá špatná z toho co provedl Voloďa Jurovi, moc se nám za něj omlouvá, že on když nepije takový není. Vše bereme s nadhledem, nám se nakonec stejně nic nepřihodilo, Lukáš má brýle zpátky a tím to pro nás končí. S Natašou ještě pořizujeme na památku fotografii na místním nádraží, vracíme se do turbázy, tam balíme naše bágly a vydáváme se bus do kýžených Černivců. Tentokrát náš spoj přijel podle plánu, jízdné stojí 14 hriven na jednoho, řidič nás 3 vzal za 40 hriven celkem (asi množstevní sleva). Zase sedíme dlouhé hodiny v autobuse, pozorujeme měnící se krajinu od vysokých kopců v zakarpatí až k rovině pokryté rozlehlými obilnými lány dále na východě. Řidič se nezabýval pouze přepravou osob, každou chvíli někde stavěl a vyndával pro místní obchodníky jakési bedny, kterými byla zaplněna celá zadní část jeho obstarožního vozidla – každý si tu prostě snaží přivydělat, jak může. K večeru příjíždíme do Černivců, objevují se první městské trolejbusy a my konečně vjíždíme do této západoukrajinské metropole. Z okna autobusu se snažím alespoň něco málo pochytit, jediné co si pamatuji je celkem pěkné městské centrum a nezbytný pomník s tankem obětem 2. světové války. Kolem 22 hodiny přijíždíme na černivecké autobusové nádraží, vysedáme a já se snažím zjistit, jak se odsud co nejrychleji dostat pryč. Nepříliš příjemná dispečerka mi oznamuje, že poslední dnešní autobus už odjel, další že jede až zítra ráno. Venku se zatím setmělo, najednou mi na mysli vyvstalo Jurovo varování o tom, jaký jsme lákavý terč pro domácí galerku. Jediná možnost je tedy dostat se nějak na vlakové nádraží a tam zjistit co dělat dále. Neměl jsem už chuť ani čas pouštět se do křížku se záludnostmi a skrytými nástrahami černivecké hromadné dopravy, jdu k nejbližšímu taxíku a ptám se, kolik by nás to stálo na „ŽD vakzál“. Odpověď zní 7 hriven, každý z nás si tedy bude muset odpustit přibližně jedno pivo. Pak jedeme nočními Černivci, s veřejným osvětlením si místní úřady hlavu příliš nelámou a já jsem zrovna netoužil být v tuhle chvíli venku na ulici. Na vlakovém nádraží vstupujeme do rozlehlé nádražní haly, jdu se hned zeptat k okénku na informace, jaké vlaky jedou na východ. Jediný možný spoj jede kolem jedné hodiny ranní a to do Vinnycji. Po jednom poté navštěvujeme nádražní WC, byl to dost nezvyklý zážitek, škoda že jsem si s sebou nevzal fotoaparát. Mezitím nás kontroluje místní policejní hlídka, naše pasy jsou v pořádku, jsme spíš rádi, že nádraží je hlídané a je to tedy jedno z mála bezpečných míst, kde se dá přes noc přečkat. S velitelem stráže jsem navázal celkem přátelský rozhovor, sám říkal, že on sloužil základní vojenskou službu v Čechách v Milovicích. Ukazuje mi, kde je čekárna, důrazně mi vysvětluje, ať se v tuhle dobu za žádných okolností nevypravuji do města, že na nádraží nám nic nehrozí. Jedeme tedy do čekárny, tam jsme znovu legitimováni, tentokrát hlídkou v modrých uniformách (předešlá hlídka měla zelené). Následoval menší výslech kam jedeme a co tady děláme, chtějí vidět i lístky. Říkám, že se je právě chystám koupit, takže mám doprovod až ke kase, kde sami policisté zjišťují, jestli vlak kterým chceme jet není vyprodaný a zda vůbec jede. Pak stojím asi tři čtvrtě hodiny u pokladny, přede mnou se po celou tu dobu dohadovala jakási bábuška s paní pokladní bez jakéhokoli zájmu o tom kolik za ní ještě čeká lidí (na Ukrajině velice běžný jev, bohužel to proniká i k nám do Čech). Naštěstí času mám víc než dost, konečně na mě přišla řada, kupuji lístky do Vinnycji na „Paskart“ (sice nevím co to je, ale je to levnější) a s nimi se vracím zpátky do čekárny. Venku na peróně kupujeme lahvový Oboloň a nějaké zásoby na cestu, kolem jedné v noci přijíždí rychlík směrem na Moskvu. Zjišťuji do kterého vagónu máme nastoupit (na dálkové vlaky na Ukrajině jsou lístky pouze s místenkou, v případě že je vlak vyprodaný, máte smůlu a musíte jet dalším). Lezeme do vlaku, nacházíme lehátka s našimi čísly a konečně vidíme co je to ten „Paskart“, kterému jinak říkají „kovbojský vůz“. Vagón je rozdělen na jednotlivé otevřené kóje s lehátky, kromě toho jsou lehátka i v uličce, vypadá to tu opravdu velice stylově. Jediná naše starost spočívá v bezpečnosti našich báglů, raději si je dáváme pod hlavu jako polštáře. Vlak se rozjíždí, my usínáme na sklopených lehátkách a přemýšlíme, kam pojedeme z Vinnycji zítra.

 

Den 4 (úterý 2.7. 2002)

Ráno mě probouzí hlasitý odporný zvuk čehosi, co připomíná motorovou pilu a lítý souboj statných gorilích samců o poslední banánovou slupku – to Lukáš tvrdě usnul na zádech. Kopu do něj a řvu, ať si lehne jinak, vše je marné, na pár vteřin je klid a pak se všechno opakuje, asi si budeme s Nikolou muset zvyknout. Až když je konečně Lukáš vzhůru a já zmoženě usínám…. Celé dopoledne sedíme ve vlaku v našem „paskartovém“ oddělení, dlouhou chvíli si krátíme pozorováním okolní placaté krajiny poseté nekonečnými lány, koukáním do mapy, kudy pojedeme dále a průběžným doplňováním deníku – zrovna zábavné to ale není. Náhle si na lavici našeho oddělení přisedá nějaký místní občan, který nám radí, že pokud chceme jet na Krym, nejlepší bude vystoupit předposlední zastávku přes Vinnycjí v městečku Žmerynka, kde je velký železniční uzel (podobně jako u náš Česká Třebová), odkud na Krym určitě něco pojede, přes Vinnycju bychom prý měli zbytečnou zajížďku. Při pohledu na mapu mu dáváme za pravdu, děkujeme mu za radu a kolem půl druhé vystupujeme ve Žmerynce. Tam se prodíráme hustým davem místních prodejců, kteří obstoupili celý vlak a všemožně nabízeli své zboží. V nádražní hale naštěstí u okénka u kasy nikdo nestojí, ptám se, zda odsud jede přímý spoj do Simferopolu. Odpověď, že asi za půl hodiny tam jede nějaký rychlík mě velice potěšila, chci zase lístky na „paskart“, mám smůlu, volná jsou už pouze o něco dražší kupé. Tak tedy kupuji 3 lístky do Simferopolu (49 hriven za jeden), jdeme ještě rychle nakoupit nějakou vodu a chleba na cestu a pak rychlým krokem upalujeme na perón. Tam čekáme na vlak, chvíli trvá, než pospojují vagóny, opět s pomocí průvodčích hledám náš vůz,  nacházíme kupé s naším číslem a lezeme dovnitř. Jsme celkem překvapeni komfortem, na oknech jsou záclonky, na zemi koberec… proti „paskartu“ dost rozdíl (i v ceně). Zbytek dne a celou noc trávíme ve vlaku, kromě zasypání mé maličkosti lehátkovými matracemi při nenadálém prudkém zabrždění vlaku, jinak celkem nuda … naše kupé je čtyřmístné, v noci k nám přichází ještě spát nějaká postarší Ukrajinka, která ale ráno brzo odešla a už jsme ji neviděli.

 

 

 

Den 5 (středa 3.7. 2002):

Ráno mě zas probouzí Lukášovo otřesné chrápání, začínám uvažovat o sehnání špuntů do uší. K snídani jsme si dali lovečák (aby se nezkazil) a místní bílý chléb. Po snídani opět uleháme na svá místa a snažíme se zahnat tu hroznou nudu, do Simferopolu máme dorazit až kolem 11:30. Nakonec jsme se dočkali, náš vlak dorazil do kýžené koncové stanice a my v euforii vystupujeme na velkém simferopolském nádraží. Je značně patrná změna klimatu, úbor z krátkých kalhot a trička jsme si všichni navlékli už ve vlaku. Na nádraží se prodíráme houfem otravných taxikářů a lidí nabízejících nocleh, my jdeme ke stánku, kupujeme nezbytná 3 piva (za celkem vysokou cenu – 3 hrivny za jedno) a vyrážíme do ulic. Je děsné vedro, modrá obloha je absolutně bez mraků, za chvíli už máme chuť sednout někam do stínu. Jdeme tedy do zdejšího parku, kde dopíjíme naše lahváče a pokuřujeme levné ukrajinské bezfiltrové cigarety. Poté se zvedáme, jdeme do centra a obhlížíme zdejší památky. V centru u velkého kruhového objezdu vlivem vedra kupodivu zase dostáváme žízeň, kterou jdeme zahnat do velkého zeleného monstra ze všech stran pomalovaného logem „Oboloň“. Zrovna nadšení z této turistické atrakce nejsme, ale nikde blízko se točené pivo koupit nedalo. Uvnitř téměř nikdo není, přesto čekáme asi půl hodiny než nás zaregistrovala servírka, chodící neustále okolo nás. Dáváme si tedy pivo (jak nám chutnalo), při placení mě doráží účet, platíme 9 hriven za piva a 1 hrivnu za obsluhu (!!!). Dávám tedy v přepočtu 60 Kč za naše 3 piva, bereme bágly a pryč odsud. Po cestě opět pořizujeme snímky s ruskou stavební technikou, prohlížíme nějaké staré kostely a jdeme zpátky do centra. Tam při bezcílném posedávání na lavičce u velké křižovatky spatřujeme opodál sedícího týpka s dlouhými vlasy, je to první mánička kterou jsme na Ukrajině potkali. Chvíli se rozmýšlíme zda s ním navázat kontakt, pak se osmělujeme, jdeme za ním a já ho oslovuji otázkou, jestli se tu dá někde koupit dobrá samohonka. Vadim alias Valěk (mánička) s jeho kámošem Antonem se usmáli, že něco se sehnat dá, ať jdeme s nimi. Vedou nás někam na kraj města, procházíme chudinskými ghetty, po cestě se bavíme o hudbě (Valěk poslouchá dost podobný styl jako my, kromě toho říká že hraje na kytaru). Dorážíme až k nějakému stánku, tam kupujeme 3 lahve samohonky, Valěk nás zve k němu domů, že nám předvede co umí na kytaru, Nikola se těší, že si taky zahraje. U něj doma v pokoji, který má zařízený jako zkušebnu vybaluje kytaru MIZINA ruské výroby a my s úžasem posloucháme co na ni všechno zahraje. Po první ukázce své hry vyzývá i našeho kytaristu Nikolu, aby taky něco předvedl. Nikola je však po tom, co slyšel celkem v rozpacích a dost se zdráhá. Valěk vytáhl k Nikolově hře trombón a na chvíli si spolu zajammovali, já mezitím otvírám první láhev samohonky a připíjíme si. Kytary se opět ujímá Valěk, hraje Satrianiho a vůbec dost šílené věci. Nikola už o sobě jen tvrdí „ja nět gitarist“, Anton diplomaticky říká, že Nikola hraje dobře, „jen bude muset ještě trochu víc cvičit. “. Pak jdeme ještě společně na nedaleký trh, kde kupujeme nějaké minerálky na zapití samohonky a chleba. Po návratu jdeme u Valěka na zahradě do altánu, tam posloucháme osobní Valěkovy nahrávky, vše zapíjíme velkými dávkami „samagónu“. Hladina alkoholu v krvi nám stoupala, rovněž se i upevnilo i naše vzájemné přátelství. Valěk navrhuje, abychom šli do města, že koupíme nějaký dobrý model na kouření, s tím souhlasíme a všichni po dopití druhé láhve svorně vyrážíme. Jdeme nejdříve na nějaký úřad, kde pracuje Antonův starší bratr, pak jdeme městem, po cestě naši průvodci potkávají další kamarády, kteří jdou s námi a za chvíli se naše banda rozrostla na dvojnásobek. Naše kroky směřují k místnímu parku, dáváme Valěkovi a spol. nějaké hrivny na kouření a taky na pivo na žízeň, pak čekáme na trávníku u nějaké říčky. Asi po 20 minutách se vracejí z „nákupu“, zalézáme do husté městké zeleně, abychom nebyli moc na očích, Valěk vyrábí ze zmačkané PET lahve improvizovanou vodní dýmku a v ní zapalujeme místní model. Je ho víc než dost, a je poměrně kvalitní, po společném vykouření druhé dávky se začínám chlubit znalostí sovětské lieratury (Čuk a Gek, Timur a jeho parta… )…no, byla to síla. Po spotřebování veškerého „materiálu“ jdeme ještě do města, mezitím se smráká, kupujeme v krámě další piva a po jejich dopití nás Valěk odvádí na veliký kopec se starobylou pevností, ze kterého je krásný výhled na noční Simferopol. Sedíme v trávě, kocháme se pohledem na město, já se snažím si ten obraz vštípit do paměti. Posléze nacházíme vchod do pevnosti, pokouším se v naprosté tmě fotit její vnitřek, pak ji ještě v rámci možností zkoumáme. Spíše po hmatu vylézáme zpátky ven, znovu sedáme na trávník a zapalujeme si místní cigarety. Zvedat se na cestu domů se nám vůbec nechce, Valěk už chce jít, musíme s ním. V polotmě jdeme nočním Simferopolem (jako obvykle je veřejné osvětlení víc než sporé), kolem půlnoci dorážíme na nocleh do Valěkova domu. Tam nás přátelsky uvítala jeho matka a jejich bytná – malířka Galina. Valěkova maminka nám nečekaně připravuje večeři na ruský způsob (plný stolek se vším možným), je nám to až trochu trapné, ale odmítnout prostě nemůžeme. Věčně vysmátá Galina nám nabízí k vyspání další volný pokoj, kromě toho nám každému věnovala na památku 3 obrázky z její tvorby. Poněkud zaskočeni takovým přijetím za vše zdvořile děkujeme, Lukáše posíláme spát do pokoje k Valěkovi, já s Nikolou se usazujeme v pokoji nabídnutém Galinou s vědomím, že tuhle noc se konečně pořádně vyspíme (od Lukáše nás dělila silná stěna). Zmoženi usínáme, jediným stálým problémem byli všudypřítomní komáři.

 

Den 6 (čtvrtek 4.7. 2002)

Ráno vstáváme celkem brzo, dnes se plánujeme do oběda dostat do města Bachčisaraj, ležícího asi v půli cesty mezi Simferopolem a Sevastopolem. Vadimova maminka nám udělala chutnou snídani – valeniky (takové těžko definovatelné placky z bramborového těsta) se zeleninovým salátem (jako obvykle rajčata, okurky, majonéza). Valěk tvrdě spí po včerejšku, v tichosti balíme bágly, abychom ho nevzbudili a v doprovodu jeho maminky jedeme „maršutkou“ (místní soukromá doprava mikrobusy – o pár kopějek dražší než veřejná doprava, ale rychlejší a spolehlivější) na vlakové nádraží, kde potřebujeme zjistit jak a kdy odsud pojedeme zpět do Užgorodu – vybrali jsme příští pátek, vlak v 11:30. Před nádražím nás Valěkova matka posadila na další maršutku, která nás dovezla na nějaké okrajové autobusové nádraží. Tam vysedáme, odmítáme taxíkáře, který nabízí, že nás za 20 hriven doveze do Bachčisaraje až k Chanskému dvorci (asi nepochopil, že my nejsme obvyklí turisté, ze kterých se dá vyždímat, co se dá) a zjišťujeme nějaký lidový spoj do našeho dnešního cílového města. Máme štěstí, maršutka jedoucí naším směrem již stála připravena, ptám se řidiče na jízdné (2 hrivny za jednoho) a na čas odjezdu (asi za 10 minut). Cesta trvala asi půlhodinu (podle mapy je to 30 km), poté vysedáme v Bachčisaraji a jdeme se porozhlédnout po okolí. Jako obvykle panuje děsné vedro, celkem se nám už začalo stýskat po našem podnebí. Ptáme se na cestu k Chanskému dvorci, po cestě děláme průzkum této velké vesnice, pořizujeme pár fotografií před troskami místní synagogy a mešity. Pak jdeme dále po hlavní silnici, asi po hodině průzkumu a bloudění dorážíme před Chanský dvorec. Jsme celkem nepříjemně překvapeni množstvím zájezdů (i když se to zde dalo předpokládat), přece jenom takové množství neschopných zazobaných debilů (tj. klientů cestovních kanceláří) na jednom místě (i s jejich průvodci) jsme nečekali. Procházíme hlavní branou dovnitř, nacházíme prázdnou lavičku a dáváme náš skrovný oběd (místní bílý chléb a český lanšmít). Uspořádané skupinky zajištěných turistů chodících okolo, se na nás nedívali zrovna přívětivě (co je jim po nás, chtěl bych vidět je, kdyby jim pořád nestál někdo za prdelí). Na druhé straně máme jakýsi pocit nadřazenosti nad těmito neschopnými nulami, které mají šanci zažít jen to, co mají zaplaceno, navíc nás hřeje vědomí soběstačnosti a schopnosti přežít na vlastní pěst. Naše averze vůči organizované komerční turistice pak postupem času ještě dost zesílila. Po našem (do jisté míry provokativním) obědě se vydáváme na prohlídku celého komplexu, nacházíme i zdroj pitné vody, kde doplňujeme naše prázdné PET lahve. Procházíme nádvoří, kde pořizujeme pár snímků a raději jdeme ven, z tolika snobů najednou se nám už dělá nevolno. Jdeme ještě do „magazinu“ pro nějaké zásoby na večer a začínáme zjišťovat, jak se dostat na známou pevnost Čufut-kale. Nějaký chlápek nám nabízí, že nás tam autem doveze každého za hrivnu, těch 18 Kč za nás tři mi nepřijde mnoho, tak tedy přijímám a nasedáme. Jedeme asi 10 minut, pak nás na místě vysazuje, zrovna nejlepší obchod to z naší strany nebyl – ale závažná ztráta to není. Cesta do pevnosti je kvůli množství zazobaných turistů pěkně upravená, vydáváme se tedy vzhůru do kopce, jsme zvědaví co tam uvidíme. „Nečekaně“ míjíme táhlé organizované skupiny všemožných zájezdů, škoda že jim místní úřady všechno podřizují … Po zdolání táhlého stoupání narážíme na pravoslavný klášter vytesaný ve skále, který dost upoutal naši pozornost. Před schodištěm se se mnou dává do řeči zarostlý pop oděný do černého úboru, asi jsme ho zaujali svými dlouhými vlasy a vůbec celkovou vizuální odlišností od okolního turistického humusu. Říká, že Čechy zde ještě nikdy nepotkal, pak nám navrhuje, ať bágly nebereme do kláštera, že nám je pohlídá venku, s čímž s velkým „spasíba“ souhlasím. Po dlouhém schodišti jdeme dovnitř do kláštera, procházíme vstupní branou, potom jdeme i do dalších místností, kde potkáváme další černě oděné pravoslavné popy. Uvnitř celého komplexu je zakázáno fotografovat, nicméně se mi podařilo s hlavní terasy pořídit nepozorovaně (doufám tedy) alespoň 2 snímky. Po prohlídce jdeme ven, bereme bágly, já děkuji popovi za hlídání, loučíme se a jdeme dále. Cestou potkáváme nějakého týpka z Moskvy, ten nám rozhodně doporučuje návštěvu hlubinného dolu. Když se dozvídá, že jsme Češi, chlubí se i svou znalostí naší hudby (konkrétně znal Kabát, album „Děvky, ty to znaj“). Cesta dále vede lesem po dně údolí, za ním krkolomně stoupá ke kýžené pevnosti Čufut-kale. Nejprve se chystáme na návštěvu onoho doporučovaného dolu, jdeme k jeho vchodu a tam celkem utaháni nejprve dáváme pauzu. Jdu se zeptat, kolik stojí lístek (6 hriven za jednoho), šance ukecat slevu je díky veliké návštěvnosti nulová. Když už jsme tu, tak ale chceme vidět všechno co jde, loučím se celkem s 19 hrivnami (vstupné za nás 3 a hrivnu za fotografování). Po chvíli dostáváme průvodce Sašu, který odemyká dveře a dlouhou štolou nás vede dolů do podzemí. Máme štěstí, naše skupinka je pouze pětičlenná (my 3 a nějaký mladý ukrajinský pár), máme dost prostoru a času si všechno prohlédnout a když už jsem si zaplatil, snažím si vyfotit co možná nejvíc. Na konci štoly sestupujeme točitým schodištěm ve skále, dostáváme se 90 m pod povrch a tam vlastně celá prohlídka končí. Stejnou cestou se vracíme i na povrch a vydáváme se do již zmíněného rozsáhlého sídla Čufut-kale. U vstupní brány jsme zaskočeni vysokým vstupným – 8 hriven na jednoho. Říkám, že jsme studenti a chci lístky za 4 hrivny. Pokladní chce o tom vidět nějaké doklady, vytahuji svůj studentský průkaz, Lukáš se marně snaží vysvětlit, že zlevněnou lítačku na pražskou MHD, kterou se snažil prokázat, dostávají u nás pouze studenti. Nikola resignovaně sundal bágl a říká, že ze ty prachy na to s..e a počká na nás venku. Toto gesto na pokladní celkem zapůsobilo, náhle nám nabídla, že nás tam tedy pustí na slevu za 12 hriven všechny. To už se mi zdá přijatelné, bereme bágly a jdeme dovnitř. Žádný průvodce nám naštěstí přidělen nebyl, takže máme velkou časovou a pohybovou volnost. Procházíme starobylými ulicemi roubenými zbytky základů, pak se dostáváme až na kraj hory, kde je prudký sráz dolů. Máme odsud nádherný výhled, zde sedáme, zapalujeme si zdejší levné cigarety a snažíme si toto místo co nejvíce vychutnat. Ve skále narážíme i na stavby ze značně novější doby, pochybuji, že bunkr s pravidelným čtvercovým vchodem byl vybudován ve středověku. Těchto novějších zařízení jsme našli více, všechny poměrně šikovně umístěné. Živě si v nich dovedu představit klasická sovětská 76mm děla mířící na cestu v soutěsce, jak očekávají nápor německých jednotek. Podle počtu bunkrů zde za války musela být nejméně jedna kompletní dělostřelecká baterie. Poté zkoumáme místní stavby, které se dochovaly celé, prolézáme nějaké podzemní sklepy a zase narážíme na válečná opevnění. Při tom nás míjejí skupiny turistů s průvodci, když to vidíme, máme radost z toho, co všechno si máme možnost na rozdíl od nich prohlédnout (bunkry jsme prohlíželi na vlastní pěst) a také možnost vlastního (hodně pomalého) tempa. Když jsme konečně prohlédli po 2,5 hodinách úplně všechno, vyrazili jsme k východu a pomalu začali řešit dnešní nocleh. Venku se ptám zaměstnance zdejší ochranky, zda je tu nějaké místo na přespání, kde by se dal udělat případně oheň. Ukázal mi na křižovatku na dně zalesněného údolí, kde má být louka, oheň tam prý dělat můžeme, navíc je tam údajně i studánka s pitnou vodou. Scházíme tedy dolů do lesa, nacházíme louku s několika ohništi a dokonce i s připraveným dřevem. S Nikolou jdu ke studánce pro vodu, rozděláváme oheň, pak se vypravuji s Lukášem pro dřevo. Táborník Nikola zhotovuje závěs pro kotlík, ve kterém pak s Lukášem vaří mix s několika druhů našich instantních polévek, já se jim do toho raději nepletu.  Následuje žranice, vydatnou polévku zapíjíme čím jiným než vodkou. Po jídle rozděláváme na zemi karymatky a spacáky, stavět v místním podnebí stan je naprostý nesmysl. Celkem utahaní z dnešních prohlídek pod širákem za hlasitých projevů zdejších cvrčků usínáme.

 

Den 7 (pátek 5.7. 2002):

Ráno se probouzíme na louce pod Čufut-kale, balíme naše ležení a jdeme ke studánce vykonat ranní hygienu a umýt kotlík ze včerejška. Pak se vracíme zpátky k silnici, jdeme kousek pěšky a dorážíme k autobusové zastávce. Krátce na to přijela i maršutka, která nás dovezla na před hlavní nádraží v Bachčisaraji, odkud máme dnes v plánu dorazit do Sevastopolu a konečně uvidět moře. Zanedlouho se objevila další maršutka jedoucí do našeho dnešního cíle, není co řešit, nastupujeme a vydáváme se na cestu. V Sevastopolu vylézáme na autobusovém nádraží, zase se na nás vrhly bábušky nabízející levný nocleh (zhruba 2$/noc na osobu), jako obvykle je v rámci možností slušnou formou odmítám. Obhlížíme první věc, která nás zaujala hned u vjezdu na autobusák - parní lokomotiva a za ní zapojené velké železniční dělo (tipuji ráži tak 180 mm). Jelikož jsme se dosud neaklimatizovali na zdejší vedra, jdeme se zchladit k jednomu ze stánků, pivo tu mají za přijatelných 1,80 hriven. Zanedlouho se zde seznamujeme s jedním místním občanem, který nám doporučuje, kam se v Sevastopolu podívat a kam zase radši nechodit, poté nás opouští. Krátce na to navazujeme rozhovor s mladým klukem sedícím u vedlejšího stolu. Říká, že je archeolog, a že je tu kvůli vykopávkám, jinak že pochází z Polska, kde pracuje na kriminálce jako grafolog, práce na vykopávkách že je jen jeho hobby. Celkem nečekaně nám kupuje všem pivo, a doporučuje nám navštívit Sevastopolskou oblast Chersoněc, kde jsou velice zajímavé antické památky. Děkujeme mu za tipy, ptám se ještě na cestu do Chersoněcu, pak nastupujeme do maršutky a odjíždíme vstříc antické kultuře. Po výstupu z vozidla jdeme koupit nezbytné pivo a vodu, po tomto občerstení se vydáváme na cestu. Asi za půl hodiny dorážíme k branám Chersoněcu, zase je tu nechutné množství turistických snobů. Vstup do oblasti stojí 10 hriven na osobu – na zdejší poměry celkem síla. Přemýšlím, zda vůbec jít dál, ale když už jsme z Prahy dorazili až sem, je škoda to teď vzdát. Zase smlouvám o ceně, nabízím 1$ za každého, bábuška u kasy zůstala kupodivu neoblomná. Říkám, že prostě tolik peněz tu utratit nemůžeme, nakonec tedy dostávám „slevu“ – lístky za 7,50 hriven na jednoho. Uvnitř prohlížíme velký pravoslavný chrám, jenž byl zrovna ve výstavbě a nebyl přístupný – podařilo se mi několika cigaretami uplatit stavební dělníky a tím naše trojice získala exkluzivní vstup do uzavřených míst – žádní turisti, pohoda. Poté prolézáme antickými ruinami na pobřeží Černého moře, pak jdeme na pláž do stínu, kde se konečně dostáváme do kontaktu s mořskou vodou. Koupat se na přelidněné pláži nás však vůbec neláká, jdeme si ještě prohlédnout dvě muzea v Chersoněcu (prohlídka byla v ceně lístku), prolézáme antický amfiteátr a vracíme se zpátky do města. Po cestě kupuji v krámku nějakou minerálku proti dehydrataci, venku se usazujeme na chodník a popíjíme. Do řeči se s námi dává nějaký starší občan, říkám mu, odkud jsme a jakým stylem cestujeme, on nás po chvíli zve k sobě domů. Tam se o něm dovídáme podrobnosti – jsme u penzionovaného podplukovníka Černomořské flotily Nikolaje Nikolajeviče Těluškina, který sloužil na křižníku jako raketový odborník. Asi po půlhodině přichází domů i jeho manželka, Nikolaj nás představuje, chováme se zdvořile a zdrženlivě, abychom zapůsobili co nejlepším dojmem. Nikolajova žena Angelina Pavlovna nás přijala velmi přátelsky, první co bylo, že nám všem připravila jídlo, každý z nás dostal talíř „okružky“ (taková studená nakyslá polévka s koprem, celkem dobrá), následoval ještě nezbytný salát z rajčat a okurek. K večeru bereme s Nikolajem nějakou tu vodku a jdeme na pláž na večerní koupání. Jdeme zpět do Chersoněcu, který se zatím už celkem vylidnil (turisti museli podle programu do svých hotelů, bez kterých by nejspíš nepřežili), na pláži jsou už pouze místní obyvatelé z nedalekých sevastopolských čtvrtí. Nikolaj nám povídá o své námořní službě, otevíráme vodku a pak jdeme do vody. Nikolaj je i na svůj věk dobrý plavec, jeho kraulu téměř nestačím. Pak jde Nikolaj na břeh, my se koupeme snad hodinu při zapadajícím slunci. Když už máme dost, lezeme ven, opět vodka, zapalujeme si zdejší cigarety a zas kecáme a kocháme se pohledem na moře. Do vody jdeme po chvíli ještě jednou, voda už se celkem ochladila, ale přesto jsme tam asi půl hodiny vydrželi. Pak zas na břehu s Nikolajem dáváme vodku, koukáme na minolovku brázdící obzor, pak vodku dopíjíme a jdeme na nocleh k Nikolajovi. Všichni jsme již značně pod vlivem tradičního ruského nápoje, nejvíc Nikolaj, který měl značné problémy s chůzí (i když nebyl sám). Nesnadného úkolu dovést opilého námořního podplukovníka domů se se ctí zhostil Lukáš, který tím odvedl kus dobré práce, za nimi se potácím já s Nikolou (alias Koljou), všichni sršíme vtipy a nápady. Tento humor nás opouští před Nikolajovým domem kvůli Angelině, přeci jen vrátit se z koupání s tolika promilemi v krvi, navíc s sebou přivést jejího manžela prodělávajícího lehkou otravu alkoholem se nám nezdálo příliš taktní. Před domem se všichni rozdýcháváme a co nejtišeji jdeme domů. Naše trojka zvládla situaci na výbornou, Nikolaj Nikolajevič jakýmsi zázrakem před dveřmi od bytu taky částečně vystřízlivěl. Angelina nám všem udělala nejprve smažená vejce a poté k našemu úžasu i plný talíř vařených raků (na Ukrajině velká pochoutka – taky celkem drahá). Odmítnout nemůžeme, nejdříve zjišťujeme, jak se to vůbec jí. Já jím spíše symbolicky abych neurazil, hlavní část naštěstí snědli Nikola a Lukášem. Po této večeři nám Angelina všem ustlala u nich v obýváku na zemi, zavírám oči a snažím se usnout dřív než Lukáš začne chrápat.

 

Den 8 (sobota 6.7. 2002):

Ráno nám všem Angelina uvařila k snídani „pelmeně“, jako druhý chod byly vařené brambory a tradiční salát, sám ani nevím, jak za všechno poděkovat. Celé dopoledne obýváku z nudy přepínám na televizi všech 25 ruských a ukrajinských kanálů, poté přichází Nikolajův kamarád Jura, profesor radiotechniky na zdejší univerzitě. Ten nám dává telefonní číslo na svého bratra Viktora z Jalty a říká, že pokud nebudeme mít na Jaltě kde spát, máme mu zavolat. Kolem poledne pomalu začínáme balit bágly a chystáme se na postup dále. Angelina nám ještě na cestu dala 5 rybích konzerv, odmítnout by bylo nezdvořilé. „Omylem“ tedy u nich v lednici zapomínáme láhev vodky jako znamení díků za všechno (pokoušeli jsme se jim ji dát oficiálně, ale nechtěli ji od nás přijmout). Nikolaj nás odvádí na trolejbus do města, kde přestupujeme na další trolejbus a přijíždíme k autobusovému nádraží. Tam kupujeme lístky na autobus do Forosu – našeho dnešního cíle. Po nákupu lístků zveme Nikolaje ke stánku na pivo, každý jsme stihli 2 kousky. Po dopití a návštěvě zdejšího WC (opět dost drsný zážitek) jdeme k našemu autobusu, loučíme se s Nikolajem a vyrážíme dále. Ve Forosu jsme asi po hodině jízdy, vylézáme na zastávce a přemýšlíme co dále. Naším prvním cílem byl kostel „Vzkříšení Krista“ vybudovaný na skále nad mořem Kateřinou velikou, ve 40ti stupňovém vedru se tedy po silnici vydáváme na tuto památku. Cesta vede pěkným prostředím, na jedné straně moře, na druhé obrovské vápencové skalní masívy, jen to slunce by nemuselo tak pražit. Asi po hodině pochodu jsme u kostela, celí zmožení usedáme na zem a zapalujeme si cigarety místních chudých.. Toto místo bylo jak jsme čekali rovněž zaplaveno přívalem zdejší turistické smetánky, hned pod ním stál u moře velký hotelový komplex (nutno uznat, že to vypadalo příšerně, pár tun semtexu by to snad vyřešilo). Kromě toho se v kostele odehrávaly svatby ukrajinské honorace, naše přítomnost zde byla asi snobům chodícím okolo trnem v oku (to byl taky záměr). Je nám to celkem jedno, prohlížíme celý kostel, kocháme se pohledem z vyhlídky na moře, pak dáváme oběd. Parta tří zarostlých špinavých cizinců, sedících před kostelem okolo plechovky lanšmítu a vrhajících posměšné pohledy po okolojdoucích ctihodných turistech se zřejmě znelíbila i zdejšímu kastelánovi, který nám naznačil, že bychom už mohli jít. I když jsme nikomu nic nedělali, zdejší snobové si naši přítomnost asi nepřáli (hurá), tak tedy jdeme doplnit do našich lahví ke zdroji vody zásoby tekutin a po silnici se vracíme zpátky k moři. Cestou se ptám party rybářů, kde by se dalo u moře přespat, doporučují mi vesničku Melas, kde je na konci pěkná pláž. Děkuji jim za radu, jdeme tedy do Melasu, v „magazinu“ pro nás kupuji nějaká piva a ruskou zmrzlinu. Tradičně na chodníku před krámkem vychutnáváme vlahý večer, nějaké místní ženštiny se nás vyptávají odkud jsme a kam máme namířeno. I jich se ptám na nějakou pláž na spaní, jedna z nich nás posléze odvádí úzkou cestičkou v trnitém porostu dolů na útes a ukazuje nám pláž, o které se zmiňovali již rybáři. Pak sestupujeme po dlouhých schodech dolů na pláž, radši nemyslíme na to, že zítra polezeme tou samou cestou zase nahoru. V půli schodiště potkáváme místního starého občana, který svou dnešní dávku vodky měl již viditelně za sebou. Navazuje s námi řeč, říká, že nám to spaní na pláži raději vyjedná. Vrací se s námi dolů, tam okamžitě přichází postarší chlápek s visačkou ochranky. Náš opilec s ním vyjednává, pak se do toho vkládám já, říkám, kdo jsme a co tu máme v plánu dělat. Dovídáme se, že tento úsek pobřeží je velice přísně střežen, v protějším svahu se totiž nacházejí prezidentské vily a letní sídla vrcholných politiků, přímo naproti přes záliv máme pěkný výhled na letní dům moskevského starosty Jurije Lužkova. Přesto dostáváme svolení zde přespat, máme pouze zakázáno rozdělávat oheň (jako by bylo z čeho). Celá pláž je tedy pro nás, máme k dispozici i ochranku, lépe to dopadnout nemohlo (pokud bychom prý byli na tomto místě před několika lety, skončili bychom v poutech na stanici KGB). Zapalujeme aspoň svíčku, vybalujeme spacáky a plánujeme noční koupání v tomto přísně střeženém prostoru. Celá oblast je neustále pročesávána světlomety, je to trochu jako ve špionážním filmu. Po utáboření jdeme na noční koupání, asi po půl hodině vylézáme z vody a chystáme se spát. Pláž není písčitá, ale skládá se z množství malých oblých kamenů, spát na tomhle nebude nic příjemného. Zespodu našich tenkých alumatek tedy vyhazujeme všechny nepohodlné tlačící kamínky, do spacáku dáváme jako podklad všechno dostupné oblečení a na tomto tvrdém loži nakonec usínáme.

 

Den 9 (neděle 7.7. 2002):

Ráno jsme všichni pěkně otlačení ze spaní na kamenitém podkladě, já s Lukášem jsme navíc dostali bolesti břicha, způsobené patrně vodou z kostela ve Forosu. Vše řešíme endiaronem, následovalo nezbytné ranní koupání (slunce se už do našich spacáků pořádně opřelo). Před odchodem ještě pořizujeme fotografii před Lužkovovým sídlem, balíme věci a jdeme po dlouhém schodišti zpět do Melasu. Tam v krámku kupujeme snídani (lahváče Krym a zmrzlinu) a poté už stoupáme do kopce směrem na hlavní silnici. Na ní za křižovatkou usedáme u rozšířeného pruhu silnice a doufáme, že je to autobusová zastávka. Tak chvíli čekáme, několik naplněných maršutek nás lhostejně objelo, žádný autobus na obzoru se taky neukázal. Jako obvykle zafungoval zákon schválnosti, několik desítek vteřin po zapálení cigaret u nás přibrzďuje maršutka a troubí na nás. Jdu za šoférem s otázkou, zda jede přes Alupku, odpověď zní kladně a my se s našimi bágly cpeme do už tak plného mikrobusu. Po půlhodině jízdy jsme konečně v Alupce, vysedáme a jdeme do města. Náhle se na nás nalepuje nějaký zdejší důchodce a zve nás k sobě domů, my nemáme moc času, snažím se ho co nejslušněji odmítnout. On se nedá, pořád nás staví a hučí do nás, asi jsem měl slabší chvilku, říkám, že na chvíli bysme na návštěvu zajít mohli, težko říci, zda jeho úmysly byly tak nezištné. U něj doma v zahradním altánu vybalujeme náš chleba a konzervy, jeho manželka zrovna nadšená není. Dědovi dávám 5 hriven, ať zajde koupit nějakou vodku na zapití. Děda se za půl hodiny vrací s velice kvalitní vodkou, všichni si naléváme, děda před námi exnul snad dvě deci. Pak naléváme ještě znova, děda se dostal do nálady, my balíme naše věci, já se diplomaticky loučím a vyrážíme směrem k místní památce – historickému carskému sídlu z 19. stol. Jako obvykle je zde veliké množství zájezdů (náš pracovní název pro tyto „cestovatele“ zněl “Helmuti“ – podle našich zkušeností s podobnými zahraničními blby v Praze). Z důvodu vyčerpání značné části našich zásob místního platidla musím vyměnit další část dolarů za hrivny (tentokrát v kurzu 5,10), jako hlavní pokladník výpravy jsem musel dbát na výdaje, abychom vystačili do konce příštího týdne a zbylo nám na cestu domů. U nějakého levného stánku kupuji točená piva, před vchodem do carského dvorce nacházíme na kusu zídky pěkné místo k sezení, kde naše láhve vyprazdňujeme. Při tom se s námi dává do řeči nějaký důchodce, celkem pohodový chlap, říká nám, odkud jezdí spoj do Jalty a že celý dvorec je jen atrakce pro turisty, poté mě požádal o 1 hrivnu, kterou jsem mu věnoval na zlepšení jeho situace – asi na tom byl hůře než my. Uvnitř dvorce je podle očekávání spousta „Helmutů“, na jejich samolibé vymydlené xychty už se nemůžeme dívat. Pořizujeme tedy pár fotek na památku, prohlížíme si architekturu hradu a pak místo raději opouštíme. Zase míjíme „atrakce“ mající za cíl vyprázdnit kapsy movitějším z nás, konečně dorážíme na zastávku odkud jezdí maršutka na Jaltu. Další dnešní plánovaná zastávka bylo doporučované „Vlaštovčí hnízdo“ na samém okraji Jalty. Nalézám tedy mikrobus s nápisem „Lastočkino gnězdo“ a po chvíli se jedeme podívat i na toto proslavené místo. Poté co jsme po vystoupení spatřili stánky se slunečníky ala „Beverly hills“, naše nejhorší očekávání se naplnilo. Když už jsme sem dojeli, tak se podíváme okolo, na druhé straně nás zdejší snobské prostředí ani v nejmenším nepřitahovalo. Jdeme mezi houfy „Helmutů“ ke Hnízdu, když jsme dorazili na místo, je po nás vyžadován vstup 2 hrivny. Když jsem uviděl ochozy Hnízda přeplněné těmi nastrojenými turistickými sráči s jejich nezbytnými průvodci (kdo by se o ně přece staral, že ?), má odpověď na žádost o vstupné byl vztyčený prostředník a hned na to čelem vzad. Po cestě zpátky nacházíme lavičku, kde sedáme a z toho okolního komerčního humusu si musíme zapálit jedno bezfiltrové cigáro. Při pohledu na pláž pod námi posetou slunečníky a lehátky, na nichž se povalovala místní zazobaná vyžraná prasata začínáme vážně uvažovat o založení teroristické organizace pro nelítostný boj s komerční turistikou, jsme zřejmě jedni z mála lidí, kteří mají neslýchanou radost z každého krachu cestovní kanceláře. Pak se v dost otrávené náladě vracíme zpátky na zastávku autobusu a čekáme zda něco pojede. Míjelo nás pouze několik přeplněných maršutek, nakonec však máme štěstí, zastavuje nám autobus hromadné dopravy, do kterého se vejdeme určitě. Jízdné stojí pár kopějek na každého, jedeme asi 40 minut a vysedáme na konečné na autobusovém nádraží Jalta. Tam se na nás jako vždycky vrhají taxikáři a bábušky nabízející levný nocleh, divím se, jak si při pohledu na naši partu mohli myslet, že z nás něco dostanou. U stánku kupujeme dnešní večeři (chleba a pivo), jdeme do parku, kde na zídce usedáme a pouštíme se do naší obvyklé stravy (chleba + lanšmít, případně lanšmít + chleba). Tentokrát však naše večeře byla obohacena zelenou paprikou, kterou jsem za 50 kopějek koupil u tatarské trhovnice sedící opodál. Dáváme se do řeči se zdejšími lidmi, já se ptám, kde je tu nějaké vhodné místo na spaní. Poté jsme i zdarma shlédli bitku na pěsti mezi dvěma místními pravděpodobně bývalými obchodními partnery. Tatarská bábuška nás žádá o cigaretu, nemohu nabídnout nic jiného, než bezfiltrovky „Kozák“. Bábuška s radostí přijímá, poté když se dověděla odkud jsme, nám věnovala zapalovač. Stále ještě nemáme vyřešený dnešní nocleh, dohadujeme se o tom, zda využijeme nabídku Jurije ze Sevastopolu a půjdeme na noc k jeho bratrovi Viktorovi. Nemáme co ztratit, vracíme se na autobusák, za hrivnu si půjčuji telefonní kartu a volám na číslo, které mi dal Jurij. Do sluchátka se ozval ne zrovna příjemný hlas, prý o ničem neví a že nás nezná, v nouzi se zmiňuji o našich známých v Sevastopolu. Příjmení Těluškinových mělo zřejmě dostatečnou váhu na to, že jsem byl požádán, abych zavolal za 10 minut. Čekám tedy čtvrt hodiny, pak investuji další hrivnu do půjčení telefonní karty, tentokrát mi byla pouze stručně sdělena adresa, kam máme taxíkem přijet. Bohužel v Jaltě jsme byli všichni poprvé a hledat v nastávajícím soumraku Vinogradskoju ulici ve čtvrti Vasilivka se nám opravdu nechtělo, takže jsme byli nuceni již podruhé během naší cesty použít taxi (poprvé to bylo v Černivcích, pamatujete ?). Prvního taxikáře, který nás oslovil, se tedy ptám, kolik by to stálo na zmíněnou adresu. Říká, že buď 6 hriven nebo 1$, volím tu druhou možnost, nasedáme a po cestě se snažíme pochytit co nejvíce z okolí. Na smluveném místě na nás již čekal Viktorův syn (asi), který nás zavedl do celkem slušně zařízeného jednopatrového domku se zahradní besídkou, porostlou hroznovým vínem. Seznamujeme se s Viktorovou manželkou Galjou a jeho zeťěmu, oni se nás ptají na Juru a na Těluškinovi. K dispozici dostáváme dva pokoje v horním patře, po odložení báglů se vracíme zpět ke stolu na zahradu. Opět jsme překvapeni srdečným přijetím, ve zdejším kraji je to součástí cti pochlubit se tím, co všechno mohou nabídnout. Galja brzy na to začala nosit na stůl, Viktor mezitím přinesl jedno ze svých lepších vín, pak jsme se do toho s naší obvyklou zdrženlivostí opřeli. Po vypití vína Viktor přináší zvláštní láhev vodky zlatavé barvy, ve které na dně plave červená paprika – všem nám nalévá a po prvním stakanu mám okamžitě chuť na další. Galja přinesla zatím chléb a „salo“ (kusy špeku, ale nějak zvláštně upraveného), s Nikolou se do toho pouštíme, omlouvám Lukáše, kterého dosud od rána bolelo břicho po vodě z kostela ve Forosu. Galja mu tedy přinesla výborný bujón, my (tj. já, Nikola, Viktor a jeho zeť) zatím statečně zdoláváme další stakany vynikající vodky, já vedu jako obvykle konverzaci za naši výpravu. Viktor říká, že pokud bychom se u něj pár dní zdrželi, zařídil by nám přes jeho známé půjčení vodních skútrů, prý by nás mohl vzít i na jachtu, či zajistit nám seskok padákem – jistě lákavé nabídky, nás však tlačí časová tíseň, když jsme dojeli až sem, rádi bychom poznali z Krymu co nejvíce a při pohledu na mapu nám toho ještě zbývalo hodně, Viktor nám nabízí prohlídku strojů v jeho autoparku, což stíháme a já souhlasím. Pak nám ještě Galja přinesla vynikající pirohy, které spíše připomínali pizzu, po jejich dojedení jsme již pro dnešek absolutně přežráni. S Viktorem dopíjíme jeho vodku, pak je mi podána na ochutnání feferonka ležící na dně láhve (že by nějaký zvyk ?), téměř ji na jazyku necítím. Pak jde naše utahaná trojka spát, Lukáš jako vždy dostává samostatný pokoj kvůli jeho hlasitému chrápání, já s Nikolou se ubytováváme vedle. V celkem podnapilém stavu lezu do měkké postele (oproti spaní na kamenité pláži na dnešek je to opravdu rozdíl) a usínám.

 

Den 10 (pondělí 8.7. 2002):

Ráno vstáváme před sedmou, Viktor nám slíbil, že nám vezme podívat se do autoparku, kterého byl spolumajitelem. Galja nám k snídani uvařila kávu, kolem 7:15 se vydáváme s Viktorem do práce. Kousek od jeho domu na něj čekala služební bílá Volha s jeho řidičem, která nás odvezla do jeho podniku. Tam prohlížíme „rússkuju techniku“ pořádně zblízka, takové stroje se u nás moc často nevidí. Pak se loučíme s Viktorem, ten nám přiděluje svého šoféra aby nás odvezl do Jalty do centra. Poté si vychutnáváme jízdu po tomto přímořském letovisku s naším osobním řidičem, vzhledem k okolnostem za jakých jsme k tomu všemu přišli máme dobrou náladu. Řidič nás vysazuje kousek od hlavní třídy Náběrežnaja, loučíme se s tím podáním ruky (nejsme přeci žádní „Helmuti“), máváme mu na rozloučenou a vydáváme se na prohlídku centra. Jdeme po Náběrežnoj, koupat se na přeplněné pláži nás neláká, všude samé stánky se slunečníky, západní kultura bohužel dorazila i sem. V centru narážíme na nezbytnou sochu Lenina, máme tedy další přírůstek do naší leninské fotosbírky. Pak dorážíme k restaurovanému pravoslavnému kostelu, před ním podarovávám pár kopějkami nějakého zarostlého týpka, který se sem přijel pomodlit až z Moskvy. Ještě chvíli posléze bloudíme ulicemi Jalty, já vyměňuji část našich dolarů za hrivny v mimořádně výhodném kursu 5,20 a poté se v poledním vedru vracíme zpět do Viktorova domu pro bágly. Ještě dnes totiž hodláme učinit další postup východním směrem, naším dnešním cílem byl Sudak. Máme trochu problémy najít Vasilivku, po chvíli bloudění přesto nacházíme místo našeho dnešního noclehu. Jdeme na zahradu, kde sedáme a čekáme že se někdo objeví, abychom se mohli rozloučit. Čekáme asi hodinu, pořád nikdo nejde, přemýšlíme, že takhle tu taky můžeme sedět do večera…. Jdu tedy v přízemí za Viktorovou těhotnou dcerou, dozvídám se, že manželka Galja právě spí. Tak se tedy loučím aspoň s Viktorovou dcerou, prosím ji, ať moc pozdravuje i Viktorovu ženu až se probudí, že za všechno moc děkujeme, pak si bereme bágly a po tomto diplomatickém ukončení naší návštěvy se vydáváme na autobusové nádraží. Dnešní den zamýšlíme prohlédnout si pouze Sudak, prohlídku Alušty vypouštíme – podle Viktora tam prý nic k vidění není. U kasy na autobusáku se dovídám, že jediný spoj do Sudaku jel kolem osmé ráno, ptám se tedy, zda něco nejede alespoň do Alušty. Mám štěstí, autobus do Simferopolu jedoucí přes Aluštu vyjíždí za 10 minut, rychle tedy kupuji lístky a nasedáme. V Aluště jsme asi za necelou půlhodinu a musím uznat že Viktor měl pravdu – kromě paneláků jsem v tomto městě nic zajímavého nezahlédl. Na tamním autobusovém nádraží jdu zjistit, zda je šance dostat se odsud do Sudaku, náhle se na mě nalepil taxikář, že nás tam odveze. Říkám mu, že na to nemáme peníze, on odpovídá, že nás tam vezme za cenu autobusu – 10 hriven za jednoho. To se mi nějak nezdá, ptám se u kasy kolik že stojí lístek do Sudaku – odpověď je 8,25. Vzhledem k tomu, že autobus jel kdovíkdy (pokud vůbec nějaký jel), přijde mi nabídka taxíku za srovnatelnou cenu férová a tak tedy souhlasím. Pak jsme se všichni naskládali do tranzita, zavíráme dveře a rozjíždíme se směr Sudak. Projíždíme úžasnou krajinou s vysokými horami a stepí, po chvíli prosím řidiče aby na chvíli zastavil a  pořizujeme si snímek té nádhery. Dále jedeme kolem moře, cesta je v dost špatném stavu, na což řidič vůbec nedbal – nakonec je to jeho auto a jeho tlumiče. Po hodině celkem šílené jízdy jsme v Sudaku na autobusáku, dávám za nás řidičovi slíbených 30 hriven, rozloučili jsme se a on odjel – důvod tak extrémně nízké ceny mi dosud není znám (možná tam potřeboval jet a chtěl alespoň na benzín, jiné vysvětlení mě nenapadlo). V Sudaku jdu ke stánku koupit nezbytné pivo (na vypití ihned) a minerálku (na vypití potom), k tomu si dáváme obvyklou lanšmítovou pochoutku (hádejte z čeho se skládala) a přemýšlíme, co budeme dělat. Nic jsme nevymysleli, tak se tedy vypravujeme jen tak do města, na křižovatce míjíme další pomník věnovaný slavné rudé armádě k vítězství nad Německem (o skutečné situaci a vývoji války na východní frontě toho dodnes místní lidé naočkovaní komunistickou propagandou mnoho nevědí). V Sudaku procházíme hlavní městskou třídou, opět si kupujeme pivo, které konzumujeme na podezdívce před místním velkým drahým hotelem. Náhle jsme spatřili na obzoru zdejší pamětihodnost – pevnost Sudak. Jdeme tedy nejbližší možnou trasou k ní, cestou ještě dáváme malou zastávku ve zdejším oddychovém parku – kde jinde jsme si mohli oddychnout lépe, že ? Pak bereme bágly, jdeme k pevnosti, která se ukázala být mnohem rozsáhlejší než jsme původně předpokládali. Celý historický komplex obcházíme, to co jsme považovali za pevnost byly jen okrajové hradby, to hlavní se nachází až za nimi. U vstupu zjišťuji nepříjemný fakt – pro cizince je vstupné 10 hriven bez rozdílu. Dávám znamení oběma zbylým nerusky mluvícím členům výpravy, aby se na chvíli zdrželi jakýchkoli hlasových projevů (ne všichni to pochopili napoprvé), jdu ke kase a svou nejlepší ruštinou s důrazem na přízvuk suverénně říkám: „Tri biljéty dlja stuďéntov, pažálsta“. Povedlo se, získávám lístky po 4 hrivnách, trhač lístků taky nerozpoznal, že jsme „innostránci“ a my se ocitáme uvnitř hradeb této obrovské stavby. Před námi se tyčí vysoký opevněný kopec se zbytky strážní věže na vrcholu, je nám jasné že tam je to pravé místo pro podvečerní cigáro. Tak tedy lezeme po schodech do dalších hradeb (první hradbový pás obepínal přilehlé město, druhý samotnou tvrz), za nimi je vyhlídka na moře a místo kde končí prohlídka půlky „Helmutů“. Odsud vedou při hradbách další úzké schody bez zábradlí, pod nimi je prudký sráz do moře. Dále cesta pokračuje už po skále, s bágly je lepší nikam nepospíchat. Nakonec se nám povedlo vyšplhat se na samotný vrchol celé tvrze, dáváme si zde zasloužené cigáro a kocháme se nádherným výhledem na moře i do okolní krajiny. Občas se sem sice nějaký odvážnější „Helmut“ vyškrábe (je dost sranda je pozorovat, jak jsou vyklepaní), někteří nechápavě kroutí hlavou nad našimi bágly, jak jsme je sem mohli dostat. Ani nevím jak dlouho jsme na tom vrchu seděli, dolů se mi rozhodně vůbec nechtělo. Pak se vracíme po schodech na vyhlídku, jdeme ještě do dalších věží, tam děláme menší fotodokumentaci a poté už míříme na pláž pod hradem najít nějaké místo na nocleh. Po cestě kupujeme domácí víno (0,5 l za 5 hriven), dole už vcházíme na pláž o které se ve tmě domníváme, že je písečná. Na jejím konci objevujeme nahoře nad cestou několik postavených stanů, ptám se lidí z okolních stanů, zda tu můžeme zůstat do zítra taky. Saša z Doněcku ze sousedního stanu nám doporučuje vyčistit si místo pod stanem, je tu hodně střepů a ostrých kamenů. Naši sousedi vypadají pohodově, od nich nám žádné nebezpečí nehrozí, tak si tedy po postavení stanu bereme plavky a razíme zpátky dolů na pláž na noční koupání. Ve vodě je množství řas, které jsou v noci o to nepříjemnější, že nejsou vidět, plaveme dál od břehu a pozorujeme zdejší noční život. Je tady nějaký taneční parník s hudbou, který vždycky doplave doprostřed zálivu a pak se zase na zpátečku vrátí a nějaká pobřežní diskotéka vyhrávající největší ruské hity – no prostě takový pokus o hru na západ. Napadlo mě jen tak ze srandy na chvíli nějaký takový snobský podnik navštívit, ale nakonec jsem to zavrhl z obavy o naše bágly a navíc naše finanční situace byla celkem napjatá. Po koupání se tmou vracíme zpátky na naše pobřežní tábořiště a chystáme se ulehnout. Já s Nikolou spíme tradičně venku na šutrech, které si pod sebou alespoň snažíme srovnat do ergonomické polohy, Lukáš spí v otevřeném stanu (náš stan jsme tento den postavili poprvé a také naposledy – díky zdejšímu klimatu nebyl vůbec potřeba), kde máme naše věci. Na protějším břehu zálivu někdo pár světlicemi pořádá soukromý ohňostroj, ze všech stran jsou slyšet projevy nočního života a v tomhle bordelu zavírám oči a usínám.

 

Den 11 (úterý 9.7. 2002):

Ráno se do mého spacáku opírají prudké sluneční paprsky a za chvíli se v něm nedá vydržet. S Lukášem se jdeme vykoupat, Nikolovi se nechce a tak hlídá věci. Dole zjišťujeme, že pláž není písečná (jak jsme se domnívali po tmě), ale je tvořena nějakou černou, zřejmě navezenou drtí, něčím podobným jako škvára. Ve vodě jsou opět řasy a malé medúzy, kterým se radši vyhýbáme, naproti tomu plaveme v krásné kulise – za námi mořský obzor, nad námi velká hradní zřícenina jako z pohádky. Tak si to plavání řádně vychutnávám, Lukáš se jako vždycky zdráhá příliš se vzdálit od břehu, plavu si tedy na průzkum sám. Po půlhodině jdeme ven, vracíme se na tábořiště a chystáme se sbalit stan, do čehož se nám zrovna moc nechce. Ležíme tedy venku a probíráme, jak se dostat do Feodosie - našeho dnešního cíle. Slunce do nás praží čím dál víc, Lukášovi navrhuji vykoupat se ještě jednou, on to bere, a tak ranní plavání pod hradem ještě opakujeme. Po návratu přeci jen balíme naše krámy, bereme bágly a jdeme po pobřežní cestě na autobusové nádraží. Cestou se s námi dává do řeči lámanou češtinou nějaký Ukrajinec, říká, že pracoval v Praze u internetové společnosti Atlas.cz, pak nám ukazuje směr na autobusové nádraží. Máme celkem štěstí, autobus do Feodosie přijel asi 10 minut po našem příchodu na autobusák, tak tedy nastupujeme, platím jízdné (6 hriven za jednoho) a vyrážíme vstříc tomuto známému černomořskému přístavu. Za další hodinu jsme na místě, v poledním žáru vyrážíme do města. Jako vždycky si prohlížíme pravoslavné kostely a jiné památky, pak jdeme po nábřeží, odkud máme pěkný výhled na feodosijský přístav. Narážíme na pomník obětem války (Rusové se po obsazení Krymu německou armádou na jaře 1942 pokoušeli u Feodosie vylodit, ale Němci jejich výsadky zmasakrovali). Před pomníkem se s námi dává do řeči nějaký místní podnapilý občan, konverzujeme s ním, po chvíli se loučíme a jdeme dále. Náhle nacházíme stánek s točeným pivem (a poměrně levným), objednáváme si u něj 3 kusy. Když jsem viděl jak stánkařka za pultem točila pivo (nevěděla si rady s pěnou, vybírala ji lžičkou a volala zoufale na pomoc svou kolegyni), měl jsem sto chutí přelézt pult a to pivo nám natočit raději sám. S naším oblíbeným nápojem se tady ve stínu stromů usazujeme a hodláme přečkat to největší vedro, dáváme ještě další pivo (raději jsem ani nezjišťoval, jak bylo natočeno, některé věci je lepší nevědět), poté si k nám přisedá onen chlápek se kterým jsme se bavili u pomníku. Znovu s ním kecáme, on nám mezi řečí prozrazuje recept na výbornou samohonku: do 3l láhve dáte na dno 200 g rýže, na to 250 g cukru, do toho všeho vylijete 1 láhev piva a celé to zalijete převařenou vodou, přes hrdlo láhve vzduchotěsně natáhnete gumovou lékařskou rukavici, ona se kvasným procesem časem nafoukne, pak zase splaskne a samohonka je hotova. Potom dopíjíme poslední pivo, znova se loučíme a jdeme dále do města. Prohlížíme si velkou Feodosijskou loděnici, po pořízení snímků se parkem vracíme k nádraží. Náhle se za námi ozval zvuk motoru skútru a český hlas „Chlapi, kde se tu berete v takovýhle díře ?“. Překvapeně se otáčíme, a dáváme se do řeči s asi třicetiletým moravákem, který tu provozoval společně s partou moravských kolotočářů lunapark. Po čase opět slyšíme českou řeč, i když známky ruského přízvuku již byly patrné, prý jsou tady už sedmou sezónu a celkem se jim tu daří. Tak jsme tedy pokecali s krajanem, škoda, že mě nenapadlo se ho zeptat, zda by jsme u nich nemohli strávit noc, mohlo by to být zajímavé. Poté jdeme dále, v centru prohlížíme další historické památky a ptáme se na cestu k Feodosijské pevnosti. Vylézáme dlouhou ulici, ocitáme se na periferii města a vidíme obvodové hradby zdejší tvrze. Styl architektury je podobný, jako u tvrze v Sudaku s tím rozdílem, že z této stavby se kromě zdí nic moc jiného nezachovalo, také vstup je sem zcela volný. Usazujeme se v ruinách a plánujeme, jak to uděláme s dnešním noclehem. Po našem odpočinku jdeme kolem kláštera na pláž, kde jsou většinou jen místní obyvatelé a žádní „Helmuti“ (oni by se sem taky těžko ty jejich autobusy dostaly, hotelu tu naštěstí nebyly). Procházíme kolem garáží na čluny, z pod jejichž vrat vedly zanesené koleje k vodě, pak jdeme dále na pláž a plánujeme tady někde u vody strávit noc. Co nám trochu vadí je moc lidí okolo, jdeme proto dlouhou pláží co nejdále a přelézáme hromadu zřícených kamenů (to byla záruka, že v noci nebudou žádné problémy s agresivními opilci – přes ty šutry byl problém přejít i střízliví za světla). Za touto překážkou se objevuje další pláž, která je liduprázdná, jdeme na její konec, kde je trochu více místa a zde rozděláváme spacáky, vybalujeme jídlo a vodku. Máme trochu starost o to, jaký je zde příliv, spíme těsně u vody a neradi bychom se ráno probudili s nohama pod hladinou. Pomalu se stmívá, v dálce (tak 3-4 km) vidíme Feodosii v zapadajícím slunci, trocha romantiky musí být. Pak se probouzí k životu noční osvětlení tohoto velkoměsta, jako obvykle velmi sporé, tu a tam něco problikne, jediné co svítí jasně, je řada oranžových lamp v místě, kde předpokládám nádraží, nad tím vším je žlutý pruh po západu slunce, celkem pěkný pohled. Lukáš si bere plavky a plánuje noční koupání, mě ani Nikolovi se do toho teď nechce, tak jde Lukáš sám. Nakonec od tohoto záměru ustupuje také, podél břehu je totiž pás nechutné slizké vodní zeleně, která pokrývá celé dno a do toho se nikomu z nás šlapat nechce. S menšími obavami o naši bezpečnost jdeme tedy na tomto místě spát.

 

Den 12 (středa 10.7. 2002):

V noci těsně kolem nás občas někdo prošel na vedlejší pláž, alespoň jeden z nás tří se vždycky probudil. Nikdo nás ale naštěstí nepřepadl, ráno jsme živí, zdraví a nic nám nechybí, jsme akorát otlačení od spaní na kamenité pláži, ale na to jsme si už pomalu zvykli. S Nikolou se po sedmé ráno jdeme koupat, Lukáš zaváhal a tak tedy sedí na břehu, pokuřuje své oblíbené cigarety „Priluki“ a hlídá věci. S Nikolou máme problém najít nějaký vhodný vstup do vody hustým porostem na dně, nakonec nacházíme úzkou kamenitou uličku, kterou jdeme po dně a pak rychle plaveme co nejdál od toho kentusu u břehu. Voda je jinak čistá, při pohledu na dno mám pocit jako bych letěl nad deštným pralesem. S plavcem Nikolou se vydáváme na okružní plavbu dále od břehu, naše koupání trvalo asi 45 minut, poté se vracíme za Lukášem, balíme bágly a vyrážíme. Cestou ještě míjíme zdejší klášter, Následuje nákup ranního piva a jdeme na vlakové nádraží (bylo blíž než autobusové). Odsud se chystáme dojet do cílové stanice naší výpravy a to do nejvýchodnějšího místa Krymu – do Kerče. U pokladny po dlouhém čekání (předbíhání a půlhodinové hádání s pokladní je tu zcela běžné, je potřeba odhodit slušnost a mít taky trochu ostré lokty) kupuji lístky na Kerč po 3 hrivnách. S koupenými jízdenkami čekáme na peróně na vlak do Vladislavivky, odkud má jet vlak do naší dnešní cílové stanice. Průvodčí ve vlaku nás ale upozornila, že prý ve Vladislavivce budeme na spoj na Kerč celý den čekat, že prý odtamtud pojedeme nejdříve v 16:00 a radí nám, ať raději dokud můžeme vystoupíme na příští zastávce zkusit autobus. Vědomi si rychlosti a spolehlivosti Ukrajinských železnic jsme průvodčí poslechli a vystupujeme na Feodosijském autobusovém nádraží, těch 10 hriven za naše 3 jízdenky na vlak musíme připočítat do kategorie ztrát. Na autobusáku zjišťuji jakýkoli přímý spoj do Kerče, nejbližší jede asi za 20 minut, tak rovnou kupuji i lístky po 8 hrivnách za jeden, nyní už raději věnuji zvýšenou pozornost našemu společnému finančnímu fondu. Cesta do naší poslední krymské zastávky vede rozsáhlými planinami pokrývajícími celý Kerčský poloostrov, z okna autobusu spatřujeme i stáda domácího zvířectva, podobně jako na Podkarpatí – v turisticky exponovaných oblastech na jihu je tento pohled vzácností, lidé se zde věnují jinému „způsobu obživy“. Asi po dvou hodinách dorážíme konečně do Kerče, prožívám pocit dobře splněného úkolu – toto město bylo od počátku výpravy mým tajným cílem a také jsem celou dobu oba mé spolucestující k tomuto místu více či méně tlačil  (i když se občas zdálo, že to časově nestíháme). Po výstupu z našeho vozidla (postaršího Ikarusu) si jdeme sednout do stínu na schody před nejbližší dům a tam dáváme náš obvyklý konzervový oběd, Nikola zatím rozesílá SMSky z nejvýchodnějšího místa Krymu. Po jídle jdeme hlavní ulicí do města, cestou se vyptáváme na podzemní partizánskou pevnost o které nám referovali ve Feodosii. Pak jdeme k moři, procházíme parkem s nezbytným pomníkem vítězství socialismu (Lenina jsme tu nenašli – škoda, naše fotosbírka mohla být bohatší), a konečně dorážíme na značně zahumusenou pláž. Když vidíme jaká je voda a co v ní plave, koupání odkládáme a jdeme dále do města. Nikola se mezitím neustále rozčiluje, proč po nás všichni Ukrajinci tak blbě čumí. Na nějakém panelákovém sídlišti nacházíme stánek s točeným pivem, kterému neodoláváme a usazujeme se zde. Při tom se s námi jako obvykle dávají do řeči místní štamgasti, pivo je za rozumnou cenu (tuším 1,60 hriven), dáváme si tedy ještě jedno „do zásoby“. Při nákupu druhého piva se uvnitř na baru navazuji řeč se starším seriózně vypadajícím starším chlápkem, ptám se ho, kde by se v Kerči dalo venku bezplatně přespat. On říká, že má kamaráda ředitele nedaleké pláže a že se ho zkusí zeptat. Jdeme sednout ven k našemu stolu, naše konverzace pokračuje. K pivu od něj každý dostáváme krabí tyčinku, vysvětluje nám, že to je zdejší obvyklá pivní příloha. Po dopití se s ním zvedáme a jdeme za zmíněným ředitelem pláže. Cestou se seznamujeme, dovídáme se, že máme tu čest s dalším penzionovaným podplukovníkem Jurijem Nikolajevičem Grigorjevem, vojenským lékařem-chirurgem bývalého sovětského námořnictva, že sloužil 7 let na ruské jaderné ponorce (prý stejné třídy jako byl Kursk, jen o něco staršího typu), přitom nám vypráví své příhody ze služby na Kamčatce a v Murmansku. Jurijův kamarád (zmíněný ředitel pláže) však není doma, Jurij navrhuje, abychom se šli vykoupat, že se u něj zastavíme později. Jelikož stejně zrovna nemáme žádný jiný program, míříme s ním na pláž, bereme plavky a jdeme do vody. Na druhé straně na obzoru už jsou vidět jeřáby nějakého ruského přístavu na Tamaňském poloostrově, na hladině nejsou žádné vlny, nebýt toho, že voda je slaná, připadal bych si jako někde na Lipně. Celé odpoledne jsme tedy střídavě ve vodě a ve stínu v altánu na pláži, Kerč naštěstí co se týče cestovního ruchu neobstála v konkurenci Jalty a tak jsou zde většinou pouze místní lidé se kterými navazujeme řeč. Nějaká bábuška nám nabízí k ochutnání domácí pirohy, s povděkem přijímáme a řešíme, jak to uděláme s noclehem, prohlídku Kerče jsme se rozhodli nechat na zítřejší dopoledne. Jurij říká, že spát venku za městem je pro nás velmi nebezpečné (to nám ostatně tvrdil každý v průběhu naší výpravy), pak se rozmýšlí a říká, že by nás mohl vzít na nocleh do jeho chaty kousek za Kerčí. Nejdříve se ale jde zeptat manželky, zda s tím bude souhlasit (zde již emancipace pokročila daleko), my čekáme u vody a užíváme si moře dokud můžeme. Po hodině se Jurij vrací, my se oblékáme a jdeme se seznámit s jeho manželkou, která prodávala před místní tržnicí solené ryby. Jako vždy se snažíme zapůsobit co nejlepším dojmem, pronáším své obvyklé fráze používané v těchto situacích. Pak jdu k baru a před cestou na Jurijovu chatu nám kupuji před cestou ještě pár piv, Jurijova manželka nám zabalila na cestu 4 ryby se svého sortimentu (pro každého jednu), Jurij se ptá, zda chceme jít pěšky nebo se svézt trolejbusem. Času máme dost a chceme si prohlédnout město, tak volím první variantu. Jurij nás poté provádí napříč městem, dostáváme se na periferii a vcházíme do přilehlých vesnic. Při pohledu na zdejší způsob života máme hned lepší náladu – s jižními komerčními letovisky se to srovnat nedá. Míjíme trosky továren rozbombardovaných za války Němci, které zde dosud stojí v původním stavu, přesně tak jak zde zůstaly stát tehdy po náletu - kulisy jak z bojů o Stalingrad. Dále jdeme typickou ruskou lidovou vesnicí, míjíme pasoucí se hospodářská zvířata, je to super být konečně daleko od těch komerčních turistických sraček typu „Vlaštovčí hnízdo“, Kerč je pro nás bezesporu bonbónek nakonec (a to nám každý tvrdil, že tu nic moc zajímavého není). Konečně celkem zmoženi vcházíme za vlahého podvečera do Jurijovy chaty. Elektřina zde není, s úžasem koukáme na holé sloupy elektrických rozvodů podél cesty, z nichž místní bandité ukradli úplně všechny dráty. Z báglu vytahuji naši láhev vodky, Jurij se při pohledu na ní usmál, překvapen tím zřejmě nebyl. Vysvětluji mu, že se ta flaška nejdříve musí ochladit, protože nyní měla snad 30 stupňů. Jurij vytahuje ze studny kýbl vody, vodku dáváme vychladit, usazujeme se na zápraží jeho domku, zapalujeme si cigára a kecáme. Jurij vynáší z nitra domku několik rozvrzaných židlí na sezení a nějakou bednu místo stolu, sedáme kolem ní, vytahujeme naše zásoby a chystáme večeři. Vodka mezitím získala správnou teplotu, dokola si podle obvyklého zdejšího protokolu připíjíme. Jurij nám ukazuje, jak se správně má vykuchat a jíst ryba, kterou nám věnovala jeho žena, já se svou rybou dost zápasím, je jak z gumy, nejdou jí ani utrhnout ploutve, asi mi chybí ten cvik. Nakonec jsem přeci jen svou rybu nějak rozpitval a co šlo jsem snědl, stejně ale vytahujeme plechovku lanšmítu, jejíž otevření se v průběhu naší výpravy stalo téměř posvátným obřadem. Samozřejmě si dáváme další stakany vodky, mezitím se stmívá, Nikola na stole zapaluje zbytek své svíčky. Stakany se nalévaly dále, po čase zase kalíme s dalším podplukovníkem, já v duchu přemítám o akceschopnosti důstojnického sboru Ukrajinské armády v případě ohrožení….. Poté jsme dojedli náš tradiční pokrm (trocha lanšmítu v plechovce zbyla, ale ten už jsme nechali místním „sabákam“), zanedlouho nato pronesl Nikola svým smutným hlasem své obvyklé „vódka dóšla“. Jurij ještě naší láhev symbolicky vyždímal, my se pomalu chystáme jít spát. Naše spacáky vybalujeme na balkóně v prvním patře, i tak je nám v nich dost vedro – jako každou noc nám kolem hlav létají všudypřítomní komáři a já raději zavírám oči a usínám.

 

Den 13 (čtvrtek 11.7. 2002):

Ráno mě ze spacáku tradičně vyhnalo nastávající vedro. Tak se tedy probouzíme, jdeme domů na zápraží, kde s Jurijem  sedáme a dáváme si ranní cigaretu. Krátce na to sem přichází podle včerejší domluvy i jeho manželka s jejich dvacetiletou dcerou Natašou. Nataša se nás dost straní, asi jsme jí nepadli do oka – ona nám zrovna taky moc ne: typické Ukrajinské „moderní děvče“, hlavní je pro ní být „IN“ (tj. mít umělohmotné boty s podpatky a umělohmotnou kabelku). Když se s ní bavíme o hudbě, dovídáme se, že nejvíc poslouchá od TATU hit „Nas nedogoňat“. Já jsem se zmínil o ruské punkové legendě Sektor gaza, Nataša odpovídá, že je sice zná, ale neposlouchá, protože mají příliš vulgární texty – mám co dělat, abych nevyprsknul smíchy. Nataša je zjevně zaskočena naším zevnějškem, vysvětluji jí, že my posloucháme spíše „Chard rok“ (pochybuji, že slovo grindcore by jí něco říkalo), také dodávám, že jsme už skoro 2 týdny na cestách, že máme za sebou pár tisíc kilometrů a že přežíváme jak se dá, takže možná trochu smrdíme, a možná taky naše hadry nejsou podle poslední módy. Ptám se Nataši, zdali se i ona v létě pojede někam podívat, prý bude celé prázdniny doma s rodiči – co dodat ? Dnešní den máme v plánu prohlédnout si co nejvíc zdejších pamětihodností, naše první cesta tedy vede k partizánské podzemní základně „Adžimuškaj“. Cestou míjíme velký kopec, Jurijova žena říká, že v tom kopci je „Carskyj kurhan“ – něco jako staroegyptská hrobka. Okamžitě jsme nastražili uši, Jurij říká, že tam nic neuvidíme, nám to však nedá a s Natašou a její matkou se vydáváme na průzkum kopce, Jurij nám u cesty hlídá bágly. Na druhé straně této vyvýšeniny je opravdu vchod do hrobky i se vstupným a s průvodci, dost se divím, že o tom někteří místní obyvatelé sami nemají tušení. Bohužel, zase je zde předražené vstupné pro cizince (10 hriven), naštěstí se mi zase podařilo koupit lístky za cenu pro místní (2 hrivny tuším). Naše trojice dostává vlastní průvodkyni, která se nás ptá odkud opravdu jsme – jdu s pravdou ven, ona říká, že po mladých lidech jako my by těch 10 hriven stejně nechtěla. Máme tedy individuální výklad v ruském jazyce o stáří hrobky (1000 let), o tom jak byla někdy v 18. století náhodou objevena, bohužel už vykradená. Velice zajímavé je také využití optických klamů v architektuře stavby využitých zejména v délce vstupní chodby a u výšky vnitřní pohřební síně. Pořizujeme nezbytné fotografie a jsme rádi, že se nám náhodou podařilo tuto starobylou památku objevit. Po zakoupení a následném rychlém vypití piva před kurhanem se ve vedru vracíme zpátky za Jurijem hlídajícím u cesty naše zavazadla. Obtěžkáni bágly jdeme za doprovodu našich tří neustále se o něčem dohadujících průvodců dále po cestě, konečně dorážíme před velký monument, který je zároveň i vstupem do katakomb. Zde nás Nataša s maminkou opouštějí a jdou společně domů, Jurij si sedá ve stínu na lavičce a hlídá nám bágly. S Jurijem jdu ještě koupit lístky na prohlídku podzemí, jedna prohlídka prý trvá 40 minut. Jedna prohlídková skupina právě odchází dolů – pokud si pospíšíme, tak je stihneme. Dáváme tedy klus, skupinu dobíháme, já ukazuji naše lístky, vše v pořádku a tak tedy s početnou turistickou výpravou vstupujeme do prostor bývalého podzemního kamenolomu, který za války proslul jako nedobytná partyzánská pevnost v týlu nepřátelské armády. Podzemní jeskyně jsou jen velmi spoře osvětleny, nebýt baterek v rukou některých lidí, moc bychom toho neviděli. Ukrajinská průvodkyně nám ukazuje muniční sklad, v dalším výklenku je kdoví proč zaparkován traktor vyrobený se slavném stalingradském traktorovém závodě, dále postupujeme podzemním labyrintem kolem hluboké studny a průvodkyně nám líčí, jaké těžkosti měli obyvatelé s vodou v době, kdy měli cestu na povrch uzavřenou (prý se zde ukrývalo asi 10 000 vojáků a 5 000 civilistů). Dále jdeme kolem výklenku s dobovou radiostanicí – jediného spojení s vnějším světem a kolem dětského hřbitova posetého starými hračkami. V dalších jeskyních nám ukazuje válečný lazaret, vedle něj je „operační sál“ i se stolem na kterém se tehdejší operace odehrávaly. Míjíme i nějaké památníky vybudované později na počest obětí, ještě si prohlížíme zdejší polorozpadlé protiplynové přepážky, které byly zbudovány jako odpověď na pokus Němců celý komplex zaplynovat. Prohlížíme ještě další části (kuchyň, místa pro úkryt civilistů….) všechno je v rámci možností udržované a zachovalé. Po 40 minutách prohlídka opravdu končí, my plní dojmů vylézáme mlčky ze studeného a chladného podzemí do poledního vedra a jdeme za Jurijem a našimi bágly. Náš další plán je vidět ještě pevnost Janikuli, strážící Kerčskou úžinu. Nasedáme tedy do historického autobusu (žádná turistická atrakce to není – tím tady opravdu jezdí), jedeme na autobusové nádraží, tam Jurij zjišťuje další autobus k pevnosti. Přiznává se nám, že on tam ještě také nikdy nebyl, což nás právem udivilo. Nějakým autobusem jedeme kousek za město, tam jdeme asi půl hodiny po silnici až jsme konečně u hradeb. Lezeme do zříceniny, ze které je krásný výhled na celou úžinu širokou v tomto místě jen asi 5-6 km (mým odhadem), na druhé straně jsou vidět přístavy asijské části Ruska. Na tomto „konci světa“ se usazujeme, kocháme se pohledem okolo a dáváme si cigáro, to jinak nejde. Osobně mám velkou radost, neboť toto místo bylo mým tajným cílem naší cesty, dál už se dostat nemůžeme, ještě mi zbývá k naprosté spokojenosti se v Kerčské úžině vykoupat (nejdřív ale dokouříme). Koukám na hodinky, máme necelou hodinu na koupel, jdeme tedy přes silnici dolů na kamenitý břeh, bereme si plavky a vrháme se do vln. Navzdory tomu, že ve vodě plavalo dost rákosí a řas, koupání se na rozhraní Azovského a Černého moře, Evropy a Asie (taky je to ještě hranice Ruska a Ukrajiny) je pro mě velkým zážitkem. Lukáš se jako vždycky drží při břehu, já s Nikolou nabíráme kurs na Rusko za účelem porovnání jejich vodky s tou zdejší. Jsme již dost daleko od břehu, náhle mě napadá, že s sebou stejně nemáme pasy (v plavkách by se špatně převážely), obracíme tedy kurs zpět na Ukrajinu, vylézáme ven a jdeme zpátky na autobus do města. Zase jedeme vpravdě muzeálním kouskem (fascinoval nás zejména mechanismus zavírání dveří tyčí vedoucí k řidičovi), na místě do odjezdu našeho autobusu do Simferopolu zbývá asi půlhodina. Nacházíme stánek s točeným pivem, zveme samozřejmě i našeho průvodce Jurije. Ten nám poté věnoval nějakou brožuru o Kerči na památku, měníme si adresy, poté společně odcházíme na autobus, definitivně se loučíme a my vyrážíme napříč celým Krymem do vnitrozemí do Simferopolu, odkud nám zítra jede v půl dvanácté vlak na cestu domů (do Užgorodu). Cestou projíždíme vnitrozemskými horami a vesnicemi, litujeme, že nemáme více času a peněz, tato místa by určitě také stálo za shlédnutí i jinak, než z oken linkového autobusu. Naše trasa vede přes nám už známou Feodosii, pak se po osmi dnech  vracíme přes Staryj krym a Bilohisk do Simferopolu. Tam jsme byli dohodnuti s matkou Valěka, že u nich budeme v případě potřeby pří zpáteční cestě nocovat, ze simferopolského autobusového nádraží míříme k nám známému domu a jdeme dovnitř (domovní zvonky se totiž na Ukrajině zrovna nepěstují). Po chvíli čekání na dvoře nás uvítala usměvavá malířka Galina a sděluje nám, že Valěk odjel za kamarádem do Jalty a jeho matka se odstěhovala někam na vesnici do jejich nového domu, že jí dnes odpoledne vrátila klíč. Je jí jasné, že jsme tu kvůli noclehu, a tak nám automaticky otevírá bývalý Valěkův příbytek a pouští nás dovnitř. K tomu říká že pokud chceme ještě spát ve vedlejším pokoji, není to problém, já to však s díky odmítám, chceme spát pohromadě abychom nezaspali – ráno musíme brzo vstávat, vyměnit dolary na cestu domů, zařídit jízdenky na vlak a nakoupit zásoby na dvoudenní cestu v kupé, to vše do odjezdu vlaku v 11:30. Ještě se ptám Galiny, zda si můžeme uvařit na starém plynovém sporáku v chodbičce polévku, Galina samozřejmě přikyvuje a Nikola je pověřen výrobou dnešní večeře ze zbylých zásob. Nikolovo dílo se celkem zdařilo - kombinace knedlíčkové, rajské, čínských a hovězích polévek nás na noc zasytilo, po této vydatné večeři na zemi rozděláváme spacáky a jdeme spát.

 

Den 14 (pátek 12.7. 2002):

Ráno vstáváme brzo, chceme nejpozději kolem osmé vyrazit. V tichosti tedy balíme naše věci, myjeme kotlík ze včerejška a chystáme se na cestu. Galina již byla vzhůru, udělala nám ještě každému hrnek kafe, za což jí moc děkujeme, pak se loučíme a vyrážíme na nádraží. Máme štěstí, chytili jsme trolejbus jedoucí přímo tam, nejprve vyměňujeme naše pečlivě střežené dolary za hrivny na cestu domů (každý jsme si rezervoval 30 $). U kasy na nádraží nás však štestí opouští – tradičně velice nepříjemná dáma za okénkem mi sděluje, že vlak do Užgorodu je kompletně vyprodaný. Ptám se, zda tam dnes nejede ještě jiný vlak, prý ne. Nikola se začal vztekat, že to nestihne do pondělí do práce, já se snažím něco vymyslet. U jiné pokladny se tedy ptám na vlak do Žmerynky – prý jede dnes ve 23:20. Je to naše jediná možnost, raději kupuji lístky než nám je vyprodají a poté jdeme na pivo – dnešní den budeme muset do těch půl dvanácté v noci nějak zabít. Postupně procházíme několik stánků, všude jsou piva za přijatelnou cenu (do 2 hriven). K jídlu si dáváme párky v rohlíku (zde to nazývají západně –„chot-dog“) ve zdejší úpravě – hodně přílohy (strouhaná mrkev, salát, rajčata, majonéza...), u jednotlivých stánků porovnáváme různé druhy těchto specialit (vše je za pro nás přijatelnou cenu do 2 hriven), do večera jsme jich každý sežral snad 8. U dalšího stánku se seznamujeme se Sašou – obyvatelem nedaleké vesnice Pervomajskoje, který si sem prý přijel pro pas. Přisedáme k němu ke stolu, Saša působí vyrovnaným a seriózním dojmem. Kupuje nám vodku, chce na památku nějaké české mince. Dávám mu dvacku, pětku a další drobné, on se ptá kolik je to peněz, že nám to vrátí v hrivnách. Říkám, že za tato částka (asi 35 Kč) odpovídá v místních cenách zhruba jedné láhvi vodky, Saša tedy na sebe zařizuje plnou láhev přímo na náš stůl. Pak klopíme dokola nezbytné stakany, to že jsme se nedostali do vlaku už nám začíná být pomalu jedno. Saša dával obvyklé místní porce a za chvíli byl vyřízený. V dost podnapilém stavu chce, abychom ho doprovodili do města, chvíli se s ním motáme po nádraží, já ho vedu, aby šel alespoň trochu rovně. Mé návrhy že si někde sedneme, dáme cigáro a půjdeme až bude trochu víc v pořádku odmítá a pořád chce jít. Náhle k nám přikračuje policejní hlídka a už v tom jedeme. Nejprve pasy, pak co tu děláme a kdo je Saša (říkám, že náš kamarád z baru), v okamžiku jsme celkem rychle vystřízlivěli. Následovně nás odvádějí na policejní stanici, pokouším se s nimi navázat rozhovor a zahrát si na bezprizorní české turisty. Na stanici nás strkají k prohlídce za mříž, která za námi s hlasitým cvaknutím zapadla. Další výslech co a jak, vysvětluji, že se dnes vracíme už domů a čekáme zde na vlak, ukazuji jízdenky a naše průvodní vízum –hlavička ukrajinské ambasády udělala celkem dojem. Následuje ještě osobní prohlídka, ptají se nás zda nemáme nějaké drogy nebo zbraně, říkám že ne, poté jsou již policajti sdílnější, ptají se, kolik jsme toho vypili. Vytahuji z báglu naší ze tří čtvrtin prázdnou láhev, policajti se zasmáli a uznale pokývali hlavou. Navíc se od nich dovídáme, že tahle vodka je velice špatná, proč si prý nekoupíme něco lepšího. Říkám, že nám celkem chutná a s jejich svolením na stanici pořádně lokám (asi tak decku). Policajti se smějí, jejich bezúplatný velitel říká, ať jim dáme každý 10 hriven a jsme volní. Na to mě polil studený pot, odpovídám, že už máme jen peníze na vlak, že jim můžeme dát maximálně 10 hriven za nás všechny. Při pohledu na náš nevábný zevnějšek asi pochopili, že u nás peníze asi opravdu nenajdou a tak nás s mávnutím ruky bezplatně propouštějí. Venku nás hlídka odvedla do nádražní čekárny, kde nám bylo doporučeno sedět, dokud nepojede náš vlak. Chudáka zpitého Sašu si tam nechali, máme celkem špatné svědomí, že nebýt nás, asi by takhle neskončil – na druhé straně měl dbát mých návrhů, že takhle opilý by měl raději někde sedět a nikam nechodit. Po znovu nabyté svobodě si dáváme na uklidněnou další cigáro, probíráme, jaké jsme měli štěstí a jak sem nás z toho pěkně vykecal. Obcházíme další stánky a utrácíme naše další drobné za piva. Pozdě odpoledne se vracíme do nádražní čekárny, kde náhle potkáváme právě propuštěného Sašu – již úplně střízlivého. Moc se nám omlouvá, říká že předtím to nebyl on, ale vodka v jeho krvi. Uklidňujeme ho, že je to v pohodě, zveme do na pivo ke stánku a tam probíráme naše příhody ze zdejší policejní stanice. Jdu ještě se Sašu na nádraží na informace zjistit, zde nám pojede ze Žmerynky nějaký vlak do Užgorodu, když v tom opět potkáváme nám známou policejní patrolu. Sašu vzali za klopy a švihli s ním o zeť, co tu s námi zase dělá, já jdu podruhé na zdejší fízlárnu za mě již známou mříž. Mé umění ze všeho se vykecat slavilo úspěch i tentokrát, pyšně se vracím ke stolu za kluky pochlubit se, že jsem byl dnes zadržen již podruhé. Od nich se dovídám, že Saša se s nimi rychle rozloučil a šel odsud pryč, asi dostal od zdejších strážců zákona nějaké ultimátum. Máme stále větší pocit, že místní policie zasahuje na dost nesprávných místem, od lidí jako Saša nám nic nehrozilo, chtěl bych vidět, jaká je asi činnost těchto ochránců veřejného pořádku v okrajových čtvrtích a předměstích Simferopolu (mimochodem víte, jak se v na Ukrajině nazývá lidově policajt ??: MENT – příznačné slovo, že ? ). K večeru se znovu vracíme do nádražní čekárny, před jedenáctou vyrážíme hledat perón s naším vlakem. Po menších zmatcích ho nacházíme (informační systémy na ukrajinská nádraží ještě nedorazily), lezeme do vlaku, nacházíme naše kupé lezeme na lehátka, přemýšlíme co asi teď zrovna hraje za kapelu na právě probíhajícím „Obscene extreme“ festivalu a s černými myšlenkami na zítřejší celodenní cestu vlakem usínáme.

 

Den 15 (sobota 13.7. 2002):

Celý dnešní den sedíme ve vlaku, kromě velké nudy se nic zajímavého nepřihodilo. Ležíme na svých místech, pozorujeme krajinu, občas jdeme do kuřácké uličky na cigáro a čas vůbec neubíhá. Do Žmerynky přijíždíme kolem půldesáté večer, spěchám ke kase koupit lístky na vlak do Užgorodu jedoucí za necelou hodinu. Když mi bylo sděleno, že tento vlak je vyprodaný, zatmělo se mi před očima. Ptám se, jak jinak se tam nejlépe dostat, odpověď zní, že po čtvrté hodině ranní jede nějaký vlak do Čopu a odtamtud električkou. Vidinou dalších šesti hodin strávených v noci na Žmerynském nádraží samozřejmě nikdo z nás nadšený nebyl, ale co se dá dělat, je to asi daň za to, že jinak se náš výlet nad očekávání vydařil. Následovalo úmorné čekání na náš spoj v nádražní hale naplněné nejrůznějšími typy, ve stánku kupujeme alespoň nějaká piva na zvednutí nálady (i když na to bychom potřebovali nejmíň celý sud), a velice chutné masové pirohy za 80 kopějek. Konečně nastává čtvrtá hodina ranní a my jdeme zjišťovat místo odjezdu našeho vlaku. Zase chvíli bloudíme velice svérázně řešenými příchody k nástupištím, po chvíli nacházíme rychlík z Kyjeva mířící na Čop, s pomocí průvodčí sousedního vagónu budíme i průvodčího našeho vozu, poté v našem kupé konečně zmoženě usínáme.

 

Den 16 (neděle 14.7. 2002):

Stejně jako včera, také celý dnešek by se dal nazvat „vagónovým dnem“. Znovu projíždíme zdánlivě nekonečnou Ukrajinskou zemí, posloucháme ruské hity hrající nám tady zabudovaným reproduktorem, k tomu popíjíme naše zásoby lahváčů nakoupené ve Žmerynce, jediná zábava je pozorování měst kterými projíždíme z okna vlaku. Pozdní odpoledne projíždíme Zakarpatskou Rusí, při průjezdu Volovcem vzpomínáme na naši loňskou výpravu do této oblasti. V půl šesté dorážíme do Čopu, ihned jdu zjistit nějaký spoj do Užgorodu. V nádražním okénku mi bylo sděleno, že električka tam jede za necelou hodinu, ale jestli tam chceme být rychle, ať si vezmeme maršutku (dost mě udivil tento způsob dopravy i tady, původně jsem se domníval, že je to pouze specialita bohatého Krymu). Před nádražím obdarovávám místního důchodce plnou igelitkou našich prázdných vratných lahvářů (prázdné lahve od piva byl na Ukrajině velice cenný artikl a byly i důvodem mnoha svárů), ten je mi nesmírně vděčen, ptám se ho aspoň, odkud tady jezdí maršutky na Užgorod. Důchodce mi ochotně vše vysvětlil, my přicházíme před starou nádražní budovu na celkem opravené náměstí a čekáme na náš mikrobus. V 18:00 odsud odjíždíme, asi za půl hodiny už vystupujeme na autobusáku v nám dobře známém Užgorodě. Dispečerky na autobusovém nádraží se ptám, zda ještě dnes jede něco na Slovensko, dovídám se že ve 21:30 jede bus přes Košice do Bratislavy. Máme tedy necelé dvě hodiny na utracení našich posledních 60ti hriven. Jdeme tedy nakupovat, Lukáš si bere kartón cigaret „Priluki“ za 15 hriven (90 Kč slušná cena, ne ?), pak jdeme do obchodu, kde si kupujeme každý vodku za 5 hriven, ještě nám jich zbývá 30. Na centrálním náměstí se koná nějaký cikánský hudební festival, v davu náhle potkáváme našeho známého z loňska – Bandyho. Ptá se nás, zda jsme byli na Šípotě, odpovídám, že letos jsme zvolili za náš cíl poněkud jinou lokalitu. Ještě chvíli spolu kecáme, pořizujeme s ním naši poslední letošní fotku z území Ukrajiny a se loučíme s tím, že se za rok opět ukážeme. Jdeme ještě města na pivo, které stojí 2 hrivny, já upozorňuji, že takhle ty zbylé prachy neutratíme. Po cestě zpět kupujeme ještě k jídlu místní „chot-dogy“ (ještě loni tomu říkali „otok“), cestou na autobusák si kupuje kartáč Priluk i Nikola, zbývá nám posledních pár hriven, za které na avtovakzále kupujeme své finální ukrajinské pivo a náš problém s penězi je vyřešen – už nemáme nic kromě pár drobných, které vezeme domů jako suvenýry. Autobus přijíždí podle plánu, platíme každý 200 Sk do Košic a nabíráme kurs domů. Na obou částech hranice jde všechno hladce, zběžná prohlídka báglů, problém mají jen někteří Ukrajinci jedoucí na Slovensko – malé zdržení nás už ale nemůže zaskočit. Kolem půl dvanácté přijíždíme na autobusové nádraží v Košicích. Ihned jdeme na hlavák zjistit vlak do Prahy, dovídáme se že v noci nic nejede, první jede ráno v sedm, ale to je IC s vysokým příplatkem. Tak se ptám, kdy jede nějaký vlak bez příplatku, prý zítra v 16:20 vlak Excelsior. Máme již pouze srandu z toho, jak nám po cestě domů nevychází všechno možné, jdeme si radši ke stánku koupit párek v rohlíku. Prodavačka se ptá, zda ho chceme s hořčicí, říkáme že ano, netušíme, že ze ni budeme platit příplatek 2,50. Beru si hlavu do dlaní a nechápu – to jsem si vždycky myslel, jak jsme my Češi vychcaní – nyní poznávám, že od našich slovenských bratří se máme ještě mnoho co učit, zlatá Ukrajina. Policejní hlídka nás vykázala ze schodů do čekárny, kde usínám. Nikola s Lukášem jdou na prohlídku nočních Košic, asi po hodině a půl se vracejí a v čekárně usínají taky.

 

Den 17 (pondělí 15.7. 2002):

Ráno jsem celý otlačený od spaní na sedačkách v čekárně (asi to byl záměr jejich výrobce), už je mi všechno jedno, na zemi rozbaluji svou alumatku spím aspoň na rovném povrchu. Po ránu se dáváme do řeči s partou moraváků, kteří na rozdíl od nás teprve vyráželi, měli namířeno do rumunských Karpat. Ti nás nečekaně podarovali dvěma lahváči Zlatého bažanta, naše první setkání s krajany bylo tedy vskutku příjemné. Po probuzení jdeme ke stánku na ranního Gemera, netrpělivě čekáme na otevření místní nádražky kvůli pořádnému jídlu. Na dveřích vidíme plakát s nápisem „super akce“ a pak velice nízké ceny za jednotlivá jídla. Tak si tedy dáváme segedín  s osmi (Lukáš jen se sedmi), po dojedení s Nikolou jdeme do smažáku, Lukáš aby nezůstal pozadu dává guláš se šesti, nakonec po něm musím ty 3 knedlíky stejně dojíst já. Vše zapíjíme pivem, chceme zaplatit, když se dovídáme účet, zdá se nám nějak nepřiměřeně vysoký – vrchní se usmál, že ta sleva platí až po 15 hodině, teď to je za vyšší ceny (ty jsem ale nikde napsané neviděl). S pocitem, že se nás dnes každý snaží ojebat jdu vyměnit další slovenskou stovku (mimochodem Slováci mají pěkně hnusné bankovky, vypadají jak kus toaletního papíru), platíme naši vysokou útratu a jdeme do nedalekého parku. Tam si každý zabíráme svou lavičku a po vzoru bezdomovců na nich uleháme k polední siestě – Lukáš si ještě kvůli dokonalé image dal pod hlavu svůj starý kožený kabát. Tam ležíme a pospáváme asi dvě hodiny, místní občané po nás házejí opovržlivé pohledy a nám to vůbec nevadí. Po tomto odpočinku se zvedáme, jdeme do historického centra Košic, prohlížíme si místní gotickou katedrálu, s Nikolou dělám prohlídku města, s Lukášem se scházíme před fontánou jejíž trysky jsou (nebo spíš mají být) naprogramovány do hudby hrající v pozadí. Kolem třetí se vracíme na nádraží k osvědčenému stánku s Gemerem – tady nás snad už nikdo nepřeveze. Po dopití posledního piva na území Slovenska jdeme do vlaku, Nikola nám pořídil místenky v kuřáckém kupé. Podle jízdního řádu se náš vlak do vlasti dává do pohybu, stavíme snad na každé zastávce, v Praze máme být údajně kolem čtvrté ráno. V osm večer jsme na hranicích, opět jen zběžná kontrola pasů a jsme v podstatě doma. V pak v noci z okna zjišťujeme, kolik nám ještě zbývá domů, nakonec něco po čtvrté vylézáme v Praze na hlaváku a Lukáš nám pořizuje cílovou fotografii – zvládli jsme to na výbornou. Venku před hlavákem se loučíme a rozcházíme se, já jdu s Nikolou k němu domů, kde strávím poslední noc v rámci mého výletu. Nikola je doma vřele uvítán, já si na rozdělaném gauči vybaluji spacák a usínám.

 

Den 18 (úterý 16.7. 202):

Ráno před desátou budím Nikolu, že jdu na autobus domů. Jeho matka mi k snídani uvařila kafe, tak si ze zdvořilosti ještě na chvíli sedám a rychle ho vypíjím, v půl jedenácté jdu na Florenc na autobus. Tam se dovídám, že jede až v 11:45, můj spěch byl zbytečný – jdu k Marušce, kde celý tenhle čundr začal, stíhám dvě piva, pak jdu na bus. Za hodinu a půl jsem v Jablonci, odemykám dveře od bytu a po dvou týdnech a třech dnech jsem zase doma. Stejně jako loni napřed uskutečňuji nutnou hygienu, poté nedočkavě startuji svůj počítač a začínám psát toto dílo – nutno uznat, že těch 22 stran mi dalo zabrat, proto prosím omluvte občas nějaké slohové či gramatické chyby, občas jsme musel k vyjádření svých pocitů použít i vulgárnější výraz – snad jsem se tím nikoho nedotknul.

 

 

 

 

Ještě nejčastější dotazy:

Náš rozpočet na jednoho –     100 USD na pobyt na Ukrajině (se vším všudy)

                                               1500 Kč (+/-) na cestu Praha – Užhorod a zpět (zbyde i na pivo)

                                               1333,30 Kč za Ukrajinské vízum (prostě 4000/3)

 

Víza – víza jsme pořídili jako loni u agentury Maximatour www.maximatour.cz , věřte, že levněji je neseženete – nechci jim dělat reklamu, berte to jako dobře míněnou radu (tato agentura patří totiž jednomu zaměstnanci Ukrajinské ambasády v Praze, divná náhoda, že ?).

A jejich ceník (v době našeho odjezdu):

Samostatné vízum pro 1 osobu (platnost 3 měsíce): 2000 Kč

Hromadné vízum pro 5 osob (nám platilo 22 dní): 4000 Kč

Pozn. Pokud Vás nejede právě 5, ale je vás více než 2 (což byl i náš případ), rozhodně se vyplatí sehnat od kamarádů pasy a fotky, aby vás bylo fiktivně dohromady 5. Když vás pojede méně, tak to nevadí, na hranicích stačí říct, že ti zbylí co nejedou jsou nemocní.

CARCASS

zpět na CARCASSovu stránku